V rámci projektu byla zapojeným školám poskytována podpora pomocí několika na sebe navazujících nástrojů. Nejširší záběr (vzhledem ke svému nastavení) měly kurzy dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (DVPP), zaměřené na problematiku společného vzdělávání. Ty byly pedagogům nabízeny jak v prezenční formě, tak i formou online.
Předností tohoto vzdělávání byla skutečnost, že kurzy byly připravovány vždy na míru kolektivu pedagogů dané školy, přičemž prezenční kurzy (kterých byla většina), se odehrávaly přímo na půdě zapojené školy.
V úvodu projektu bylo realizačním týmem partnerského projektu APIV A připraveno 29 vzdělávacích programů určených k prezenčnímu DVPP. 25 z těchto programů bylo v délce osm vyučovacích hodin, 4 byly v délce šestnáct hodin. Všechny cílily na pedagogy, 8 z nich bylo určeno také vedoucím pedagogickým pracovníkům (VPP). Na základě poptávky VPP byly následně již realizačním týmem APIV B připraveny další 3 vzdělávací programy.
Vzhledem k aktuálním trendům a k zatraktivnění nabídky vzdělávacích programů, bylo z původní nabídky prezenčních programů APIV B vybráno 11 témat a ta byla upravena také do formy webinářů v délce osm hodin. Současně byl připraven webinář na zcela nové téma – emoční sebeobrana, který reagoval na aktuální výzvy a potřeby pedagogů zvládat různé typy emoční zátěže, jež učitelská profese přináší.
Reagovat na aktuální poptávku a potřeby škol však bylo třeba neustále, proto jsme na poslední fázi realizace projektu (01–08/2022) připravili ještě další 4 informačně vzdělávací programy s časovou dotací čtyři hodiny.
Zrealizováno bylo:
1 892 prezenčních programů a webinářů dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (DVPP) a 360 školení pro vedoucí pedagogické pracovníky (VPP) s celkovou účastí 31 116 účastníků, 29 informačně-vzdělávacích programů (s průměrnou účastí 17 osob). Dále pak 20 školení pro samosprávu a 5 školení pro státní správu.
Výsledky a doporučení do budoucna:
Z průběžných evaluačních šetření podle ředitelů například vyplývá, že ve školách došlo k největším posunům v oblasti spolupráce učitelů s asistenty pedagoga a spolupráce učitelů a ŠPP. Významně se podle nich zlepšilo také klima školy, psaní individuálních plánů a komunikace s rodiči.
Zajímavým zjištěním je, že například mladší generace podpořených učitelů (s praxí do 5 let) vnímala míru zlepšení v oblasti společného vzdělávání za období zapojení do projektu v průměru silněji než starší generace učitelů. Největší rozdíly byly u oblasti osobního a profesního rozvoje (např. syndrom vyhoření, práce s emocemi apod.), komunikace s rodiči dětí/žáků, výukové metody pro děti/žáky s různými vzdělávacími potřebami a organizace výuky v heterogenní třídě (děti/žáci se SVP a bez SVP).
Výzvou do budoucna je zajišťovat pedagogům dostupné, moderní a efektivní vzdělávání. V případě DVPP se zaměřovat na kratší a intenzivnější formy s dostatkem praktických příkladů využitelných v praxi. Především ale zajišťovat individualizovanou podporu v podobě mentoringu, koučování, supervize, a v neposlední řadě umožňovat školám absolvovat vzájemné stáže a sdílet své zkušenosti i otázky a problémy v rámci platforem, které napomáhají nejen síťování samotnému, ale především inspiraci, sdílení a tím i hledání prověřených a funkčních řešení.
Řekli o DVPP:
„Změnili jsme úplně diagnostiku v MŠ, zavedli portfolia, aby mohli pedagogové lépe prodat svoji práci. Zvýšili jsme povědomí o práci pedagogů směrem k rodičům.“ ředitel MŠ
„Opravdu tam byla na výběr spousta věcí, vybrali jsme si věci, které nás nejvíc tlačily, bylo opravdu z čeho vybírat. Nebylo tam hluché místo.“ ředitel ZŠ
„Nejvíce se mi daří aplikovat poznatky získané na DVPP zaměřeném na práci s heterogenní třídou, začala jsem používat individualizaci ve výuce, vzala jsem si náměty pro třídění práce, diferenciace náročnosti úkolů pro žáky, postupně to začleňuji do výuky. Syndrom vyhoření byl také super, začínám některá ta doporučení využívat pro ochranu sebe sama.“ učitelka ZŠ