Asistentka pedagoga hodnotí společné vzdělávání

S odstupem několika let můžeme konstatovat, že úspěšné vzdělávání jakéhokoli dítěte ve třídě se odvíjí od vzájemné spolupráce všech zúčastněných stran, a to bez ohledu na to, jestli má dítě nějaké speciální vzdělávací potřeby“,  říkají kolegyně učitelka Martina Kolmanová a asistentka pedagoga, v současné době vedoucí vychovatelka ve školní družině, Romana Zetelová.  

„Obě jsme přesvědčeny o důležitosti společného vzdělávání všech dětí, přestože v současné době se objevuje mnoho překážek a úskalí. To je ale pro nově vznikající věci typické. Pokud chceme, aby děti s postižením žily v dospělosti běžný život, musíme je přijímat do běžné společnosti už od malička,“ dodávají.

„Se společným vzděláváním jsme se poprvé setkaly ve svých předchozích zaměstnáních v mateřských školách. Ty nás obě následně přivedly do kontaktu s rodinami s dětmi s Downovým syndromem, se kterými jsme navázaly spolupráci. Protože jsme děti znaly již od jejich útlého věku, když se přiblížil čas jejich nástupu do základní školy, přišlo nám samozřejmé, že budou chodit do spádové základní školy. Spolu s jejich spolužáky ze školky, sousedy, kamarády z hřiště, prostě všichni společně, tak jak to přirozeně v naší společnosti funguje. S touto ideou jsme následně přešly do nového pracoviště na základní škole, kde jsme se v jedné třídě sešly jako třídní učitelka a paní asistentka“, vypráví obě pedagožky, jak se ke spolupráci na Základní škola a Mateřské škole Pozořice dostaly.

„Fungující společné vzdělávání je podle nás podmíněno několika důležitými faktory. Jde o výborné zázemí ze strany státu, samotné školy včetně erudovaných pedagogů a asistentů pedagoga a proškolenosti personálu. Krom toho také o osvětu a informovanost dětí, netabuizování tématu odlišnosti a hlavně o spolupráci rodiny a školy. V neposlední řadě je také nezbytné podporující a dobře fungující poradenské zařízení. Velkým přínosem pro všechny zúčastněné mohou být také neformální setkání mezi školou a rodinou“, popisují kolegyně, co považují za nezbytné k úspěšnému nastavení fungující inkluze.

„Z naší praxe bychom dále rády zmínily, co pro nás bylo také velmi důležité. Vyzdvihly bychom samozřejmě především vzájemný respekt a důvěru jako základ vztahu pedagoga a jeho asistenta. Velkou službu nám prokázalo vedení komunikačního deníku (pozn. redakce: textový i obrazový deník všech momentů důležitých pro dítě, vedený na každodenní bázi), díky kterému jsme byly my i rodina v neustálém kontaktu a obraze, co se událo. Zvaly jsme rodiče k diskuzi nad probíranou látkou, tempem i nad tím, co je třeba zlepšit a v čem se daří. I v běžném životě je třeba starat se o mezilidské vztahy. Kdybychom nebyli schopni vzájemně komunikovat a dohodnout se, byla by naše společná cesta mnohem těžší. Samozřejmě, že příprava na hodiny a různá byrokracie kolem společného vzdělávání zabírá více času. Třeba při psaní pololetní práce jsme připravovaly často i čtyři varianty jednoho testu. Bereme to však tak, že právě toto je náplní učitelské práce a neumíme si zdůvodnit, proč by některý z našich žáků měl chodit do jiné školy, a být tak ochuzen o kontakt se svými vrstevníky z místa bydliště“, dodávají.

„Za zamyšlení stojí otázka, jakým způsobem by šla zajistit menší byrokratická zátěž škol a pedagogů. Na místě by byla jistě větší důvěra v jejich profesionalitu a odbornost. Kdekterý kolega by jistě ocenil, kdyby nemusel trávit nekonečné hodiny vyplňováním teoretických papírů a místo toho se šel raději ve své pracovní době podívat, jak funguje úspěšné společné vzdělávání na jiných školách“, navrhují paní učitelka a paní asistentka na závěr, co by v praxi považovaly za prospěšnou změnu.