Dana Moree: Systém v ne-systému aneb inkluze rok poté

Výzkum Dany Moree vznikl jako další střípek v mapování dopadů inkluzivních opatření přijatých v září 2016. Jeho cílem tedy nebylo zachytit realitu v číslech, ale vysledovat témata, jež charakterizují změnu, a v neposlední řadě navrhnout doporučení, v čem by se situace mohla do budoucna zlepšit.

Představitelé institucí – tedy konkrétně zástupce České školní inspekce a ředitelka jedné z pražských pedagogicko- psychologických poraden – se shodli na tom, že změn bylo za poslední rok hodně a projevily se především v nepřiměřené administrativní zátěži. Systém také nebyl dopředu dostatečně pilotován, a tak se jeho jednotlivé nedostatky ladily až za provozu, což podle nich nebylo šťastné. Nyní jde o to, celý systém upravit tak, aby splňoval cíle, s nimiž byl zaváděn.

A jaké jsou závěry?

1) Lze jednoznačně tvrdit, že pro-inkluzivní opatření jsou ve školách, které mají srovnání, vnímána jako krok dobrým směrem. Umožnila školám de facto legalizovat, co už stejně dělaly, vyjasnily se toky peněz, jejich přerozdělování je nyní transparentnější a spravedlivější a opatření umožňují systematický rozvoj inkluzivního směřování školy. Inkluze se stala fenoménem, o kterém se méně diskutuje a více se realizuje, což všem zúčastněným usnadnilo život. Kromě toho však existuje celá řada procesů, jež realitu komplikují: nárůst administrativní zátěže, nejasné toky informací ohledně povinností, které z opatření pro školy vyplývají, nedostatky ve vzdělávání učitelů i asistentů.

2) Specifik týkajících se jednotlivých typů dětí se speciálními vzdělávacími potřebami nebylo zjištěno příliš mnoho. Je evidentní, že školy řeší inkluzi spíše na obecnější rovině, jakmile se jedná o konkrétní podporu konkrétních dětí, je situace najednou jasnější a jednodušší.

3) Inkluzivní opatření podporují spolupráci mezi jednotlivými zainteresovanými subjekty. Zdá se, že výrazně se zlepšuje spolupráce mezi pedagogicko-psychologickými poradnami a školami, rodiče jsou více vtaženi do celého procesu vzdělávání jejich dětí, školy spolupracující s dalšími subjekty dle typu pomoci, kterou potřebují. Zdá se, že určité rezervy jsou ve spolupráci mezi školami a speciálně pedagogickými centry.

Z výzkumu vyplývají následující doporučení

Doporučení pro širokou veřejnost

Je evidentní, že v místech, kde se inkluzí dlouhodobě zabývají, nesou výsledky práce velmi dobré ovoce. Děti se k sobě chovají hezky, jsou integrované, zlepšuje se komunikace na školách i komunikace škol s vnějším světem. Zavádění inkluzivních opatření je však často běh na dlouhou trať a vyžaduje počáteční lidskou investici. Na školách, kde jsou nastaveni proti tomuto trendu, občas dochází k „vypuzování“ dětí, které jsou v první fázi vnímány jako zátěž. Právě v těchto situacích může pomoci každý, kdo o takové situaci ví nebo je v ní jakkoli zaangažován.

Doporučení pro ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a další orgány státní správy

• Individualizace versus výkon – do budoucna by bylo potřeba vyjasnit směřování vzdělávacího systému. Inkluzivní opatření směřují k individualizaci výuky, zavádění srovnávacích testů zase vede opačným směrem. Lépe řečeno je tak aplikováno. Česká státní inspekce k tomu dodává, že testy mají jen pomoci monitorovat celý systém. Je tedy evidentní, že je potřeba vyjasnit rétoriku ohledně inkluze i testů tak, aby bylo zřejmé, k čemu tyto nástroje slouží. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) by mělo také jednoznačně pojmenovat hlavní cíle vzdělávacího systému.
• Jednoznačné informace do škol – ty by se měly týkat především formálních požadavků vyplývajících z inkluzivních opatření. Na MŠMT by bylo vhodné zřídit místo, na které se mohou ředitelé, učitelé i další obracet s dotazy a kde měli by jistotu, že dostanou jednoznačnou a konzistentní odpověď.
• Více kompetencí pro školy – školy by měly mít možnost v průběhu roku zacházet s přidělenými prostředky flexibilněji, tak aby mohly lépe reagovat na měnící se potřeby žáků.
• Menší administrativní zátěž – sjednotit vykazování, využít některý ze stávajících systémů (například matriky), zrušit žádosti na krajské úřady ohledně přidělování asistentů apod.
• Vyjasnit financování asistentů pedagoga a umožnit jim pracovat snadněji na plný pracovní úvazek včetně dostatečného počtu hodin pro nepřímou pedagogickou činnost.
• Doplnit chybějící pozice: speciální pedagog, sociální pedagog nebo asistent. Pokud by bylo možné zavést tyto pozice ve školách systémově, školám by se ulevilo a zároveň by se posílila preventivní opatření.
• Zavést standard asistenta pedagoga – vzhledem k tomu, že vzdělávání asistentů nevykazuje potřebnou kvalitu, standard by mohl pomoci jejich vzdělávání nastavit.
• Podpořit personální posílení školských poradenských zařízení.

Doporučení pro vysoké školy a další vzdělávací instituce

Pregraduální vzdělávání by mělo připravit učitele do praxe tak, aby byli po všech stránkách schopni poskytovat kvalitní individualizované vzdělávání všem svým žákům. Studenti by se měli učit individualizovanému přístupu k žákům, měli by mít více hodin praxe přímo ve školách.

Celoživotní vzdělávání – kurzy neodpovídají potřebám v terénu, a to jak učitelů, tak v oblasti vzdělávání asistentů. Příprava na práci s dětmi by měla být důkladnější větší, kurzy by se měly zaměřit na méně teorie a dát větší prostor konkrétním postupům, jak ve školách s žáky pracovat.

Formální vzdělání versus skutečné kompetence – ne všichni absolventi vysokých škol pedagogického směru jsou schopni dobře pracovat s dětmi, naopak jiní mají reálné dovednosti a chybí jim formálně uznatelné vzdělání. Systém by bylo potřeba zprůchodnit tak, aby ti, kteří mají kompetence, mohli pracovat s dětmi, aniž by museli absolvovat vysokoškolské vzdělání klasického typu, které navíc často neodpovídá aktuálním potřebám škol a stává se tedy pouhou formalitou.

Celý dokument najdete zde.