Společné vzdělávání je přirozená věc

„Na nemoci a postižení je třeba přestat pohlížet jako na chyby. Naše vnitřní já rozhodně nic takového necítí. Děti, které se rodí do těchto situací, nás přišly něco naučit,“ říká Martina Vitáková, učitelka přípravné třídy Základní školy Na Líše na Praze 4. Ve své třídě připravuje na školu děti s odkladem školní docházky, které jsou pro první třídu zatím nezralé, a mezi nimi obvykle i děti s určitou diagnózou - od dětí s poruchami pozornosti jako je ADD či ADHD po žáky s autismem či Downovým syndromem. 

"Tyto děti jsou osobnosti, které na naše výchovné pokusy odpovídají dost houževnatou autonomií.  Ony nemají narušené vědomí, ale jeho překlad do fyzického projevu, jako je například řeč. A nezapadají do obvyklých škatulek, ve kterých bychom je někdy rádi viděli. Naopak, přišly sem proto, aby nás dostaly třeba zrovna z těch našich ulit a otevřely nám oči. Abychom se stali méně hmotní, soustředění jen na výkon a třeba i více využívali také své duchovno,“ 

vysvětluje paní učitelka Vitáková, která respektuje každé dítě takové, jaké je a v pestrosti života a odlišnostech spatřuje přínos.

„Někdy si pokládám otázku, proč nutit například i mé děti soustředit se na něco, na co nechtějí? Děti se sem, podle mého názoru, rodí jako hotové bytosti a já je mohu jejich životem jen provázet a pomáhat jim v tom, co oni sami chtějí. To je mé poslání jako maminky, ale částečně i jako učitelky,“ dodává.

„Rozhodně nechci bránit dětem ve vlastním utváření a nikdy jim ani nevnucuji pocit, že je s nimi něco v nepořádku,“ vysvětluje paní učitelka Martina. 

„Utváření vlastního sebevědomí je v pořádku. Tím samozřejmě nechci nastolit chaos. I děti samozřejmě musí cítit, že i já jsem samostatná bytost a musí mne respektovat. Je krásné nacházet osobnost dětí a to, co je samotné fascinuje a rozvíjet to,“ objasňuje paní učitelka Martina Vitáková svůj partnerský postoj k výchově a inkluzi.

„V hloubi duše jsem přesvědčena, že děti s postižením mají za úkol otevřít naši mysl a trochu nás spojit se svým pravým já. Ostatní děti, myslím ty bez postižení, jsou snadněji manipulovatelné, tyto děti však nikoliv. A to je moc dobře. Když se zaměříme na to, co je na dětech s postižením úžasného, namísto špatného, snadno zjistíme, že není žádné dítě s postižením, které by nemělo zvláštní dar. Tyto děti nám přináší na svět zprávu o nás. A je otázka, zda se chceme od nich učit, nebo zda tomu chceme jen velet!“ objasňuje Martina Vitáková, jak přínosné může být zaměřit se na to, co děti dokážou a nejen jako obvykle na to, kde jsou jejich slabiny a v čem se liší.

„Myslím, že inkluze je  posun správným směrem, ale bude to ještě zřejmě dlouhou dobu trvat. Nezbytné je nastavení kvalitních podmínek ve školách. Do nich patří časové, prostorové a finanční zázemí. Mám na mysli například kvalitní vzdělávání asistentů, které nutně musí provázet i jejich odpovídající finanční ohodnocení. Zastala bych se zde také učitelů, alespoň v naší škole, kteří opravdu dělají maximum pro to, aby se všichni žáci u nás měli dobře,“ uzavírá Martina Vitáková.