V předprázdninovém čísle Učitelských novin jsme se mohli seznámit s názorem předsedy Asociace speciálních pedagogů PaedDr. Jiřím Pilařem na to, jaké má „Dopady inkluze po česku“. Externí spolupracovnice projektu APIV B a právnička Veronika Doležilová se v následujícím článku podívala na to, čím některá svá tvrzení odůvodňoval a jestli jde o tvrzení podložená. Původní článek J. Pilaře i zkrácenou verzi reakce V. Doležilové uveřejněné v UN najdete jako pdf na konci textu.
První nepřesnost: Označení roku 2015 jako roku, kdy začala inkluze neboli společné vzdělávání
Pokud inkluzí rozumíme maximální začleňování všech dětí do hlavního vzdělávacího proudu na základě rozhodnutí zákonných zástupců dítěte o volbě školy, pak jde o časovou nepřesnost, která je větší než 25 let. Pravidla pro vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (dále jen „SVP“) však nelze zaměňovat s pravidly o rozhodování o škole, ve které se bude dítě vzdělávat.
Pomineme-li skutečnost, že školský svět se řídí začátkem roku školního, nikoli kalendářního, pak nová pravidla o vzdělávání dětí se SVP, která obsahuje novela školského zákona č. 82/2015 Sb., nikoli tedy pravidla pro rozhodování o škole, nezačala platit 1. ledna nebo 1. září 2015, ale 1. září 2016.[1] Jde tedy o posun v objektivním čase o více než rok a devět měsíců.
O tom, co se od 1. září 2016 ve vzdělávání dětí se SVP změnilo, už bylo napsáno mnohé, proto jen konstatuji a následně stručně shrnuji: Žádná inkluze 1. září 2016 nezačala, tudíž nemohla být ani „totální“. Rozhodování o škole se skutečně změnilo dnem 7. května 1997, kdy nebylo možné změnit školu, do které dítě chodí či bude chodit, bez souhlasu zákonného zástupce. A co se vlastně skutečně změnilo pro vzdělávání dětí se SVP od září 2016? Jde o následující změny:
- Změnila se definice dítěte se SVP z dítěte zdravotně postiženého nebo sociálně či zdravotně znevýhodněného na dítě, které potřebuje k maximálnímu využití vzdělávacího potenciálu podpůrná opatření coby nezbytné úpravy při vzdělávání, což je okruh dětí výrazně širší a pestřejší, než tomu bylo do konce srpna 2016.
- Na podpůrná opatření nemělo do začátku září 2016 dítě právní nárok, to znamená, že školy nebyly povinny podporu poskytovat a neexistovala povinnost státu školám financovat podpůrná opatření, která dětem poskytovaly. Proto podporu poskytovaly jen ty školy, které si to mohly finančně „dovolit“ a hlavně měly (a mají) takto nastavenou i kulturu školy.
- Politika příplatků k tehdejšímu krajskému normativu na tzv. školské zdravotní postižení byla cenově nejednotná, protože byla závislá právě na výši tehdejšího krajského normativu. Cena jednotlivých podpůrných opatření je shodná pro každé dítě v jakékoli škole a je závazně obsažená v právních předpisech.[2]
- O podpůrných opatřeních, s výjimkou krajově odlišných postupů pro schvalování asistentů pedagoga, nikdo nerozhodoval a proti nesprávně nastaveným podporám se nebylo možné odvolat. O podpůrných opatřeních od druhého stupně rozhodují školská poradenská zařízení (dále jen „ŠPZ“).
Nejde tedy o žádnou „živelnost“ v nástupu dětí se SVP do běžných škol, ale o to, že pokud takové dítě do běžné školy nastoupí, pak má nárok při stanoveném druhu a míře podpory na to, aby mu škola podporu poskytovala, a škola má garanci, že na tuto podporu dostane od státu finanční prostředky. A o to jde, stanovit pravidla hry i pro poskytování podpůrných opatření, která do roku 2016 neexistovala, protože vše stálo a padalo s ochotou školy podporu dítěti poskytovat. Šlo tedy o onen pověstný „zákon džungle“, ne o závazná pravidla hry, která platí pro všechny aktéry vzdělávání. V podstatě jsme se do září 2016 nacházeli na dopravně velmi složité křižovatce s tím, že neplatí žádná pravidla (světelná signalizace, dopravní značení svislé i vodorovné a pravidlo pravé ruky, doprava řízená policistou).
Druhá nepřesnost: Záměna nových pravidel pro vzdělávání dětí se SVP za rovný přístup ke vzdělání
Jde o dvě rozdílné a na sobě nezávislé věci. Obsah nových pravidel pro vzdělávání dětí se SVP jsme si právě popsali. Jde o pravidla, která platí poté, co je dítě ke vzdělávání přijato, tedy poté co byl dítěti zajištěn přístup ke vzdělání. Přístup ke vzdělání tak předchází vlastnímu vzdělávání.
Rovnost v přístupu ke vzdělání znamená, že každé dítě, které splní zákonem stanovené podmínky, je ke vzdělávání přijato. Přitom i zákonné podmínky musejí samy o sobě splňovat celou řadu kritérií hlavně proto, aby zákon garantoval právě onu potřebnou rovnost při přístupu k základnímu vzdělání. Proto nejsou v případě základního vzdělávání, které je už od 60. let minulého století definováno mezinárodními standardy jako vzdělání povinné pro každého, tj. které musí státy zajistit každému svému obyvateli, nejen občanu České republiky nebo občanu členského státu EU a jeho rodinnému příslušníkovi[3], kladené na dítě žádné dovednostní, znalostní a další podmínky. To znamená, že se uplatní jen naplnění kritéria dosažení věku 6 let a pokud jde o školu, která je pro dítě spádová, pak má dítě právo na přednostní přijetí jen před těmi dětmi, pro které škola spádová není, protože děti ze spádového obvodu musí přijmout tato škola všechny bez rozdílu. Obě věci jsou nejen na sobě nezávislé, ale ani se nepodmiňují, nelze je proto ani zaměňovat.
Třetí nepřesnost: Záměna dětí intelektově podprůměrných za děti se SVP ze zdravotních důvodů
V části článku „Smysluplnost kontra živelnost“ jsou popsány problémy intelektově podprůměrného dítěte v běžné škole. Intelektově podprůměrné dítě je však stále dítě náležející do standardní části populace. Pro jednoznačnost doplňuji, že dítě intelektově podprůměrné do skupiny dětí se SVP nenáleželo ani před 1. září 2016, protože nešlo a nejde o dítě se SVP ze zdravotních důvodů. Proto se dítě intelektově podprůměrné nemůže a ani před zářím 2016 nemohlo vzdělávat ve speciální škole[4]. To bylo možné tzv. jen na výjimku pro dítě zdravotně znevýhodněné, což není případ dětí v pásmu standardu, byť i na jeho samém okraji.
Naopak, děti intelektově podprůměrné mohou mít od září 2016 status dětí se SVP, protože jsou v životní situaci, která je pro ně s vysokou pravděpodobností až jistotou trvalá. K přiznání statusu dítěte se SVP proto nebude potřeba žádného lékařského posouzení, ale jen posouzení v ŠPZ, případně ani to ne. Podpora, které by se takovému dítěti měla dostat, je vlastně uvedená v původním článku: zadávání takové práce a v takovém množství, na které dítě stačí, zjednodušená zadání ne co do obsahu učiva, ale „práce s učivem“, kdy je dítě schopno si práci po sobě i zkontrolovat a např. tak i pracovat s chybou, při práci ve skupinkách určovat práci dítěte právě proto, aby bylo i ostatním dětem jasné, co dítě dělá a nedocházelo k jeho pracovní a následně i sociální ostrakizaci (neumí, neudělalo, pokud ano, tak „špatně“). Jde tedy o celou řadu podpůrných opatření 1. stupně, k jejichž poskytování ani není potřeba vyšetření v ŠPZ. V podstatě jde o důslednou diverzifikaci a individualizaci při vzdělávání.
Proto mají být vzdělávací potřeby i dětí intelektově podprůměrných saturovány v rámci běžného vzdělávání. Jde o stejnou situaci, ve které se na druhé straně spektra nacházejí právě děti intelektově nadprůměrné, jako žáci s výbornými vzdělávacími výsledky, jejichž rodiče obvykle vnímají vzdělávání na základních školách pro změnu jako nedostatečné a usilují o přestup alespoň na tzv. výběrové školy, lépe však na víceletá gymnázia, kde jsou na děti kladeny při stejném RVP jiné nároky. Tyto nadprůměrné děti pak nelze zaměňovat za děti mimořádně nadané, ty tvoří jen další specifickou kategorii mimo předpokládané pásmo standardní populace. Pokud se do konce školního roku 2015/2016 přistupovalo k intelektově podprůměrným dětem jako k dětem se SVP ze zdravotních důvodů, pak šlo o postup, který nerespektoval lékařská kritéria pro určení mentálního postižení a jeho stupňů a v důsledku toho porušoval i školský zákon, protože nešlo a nejde o dítě s lékařsky identifikovaným zdravotním handicapem[5], aby mohlo být vzděláváno ve speciálním školství, ať už před změnou, nebo po změně pravidel v roce 2016 pro vzdělávání dětí se SVP.
Následně dochází k dalšímu pojmovému posunu, kdy jsou tyto intelektově podprůměrné děti označeny za „selhávající“ a „s rizikovými formami chování“ a je dáno rovnítko mezi tyto děti a děti, které jsou klienty středisek výchovné péče. Mezi děti ohrožené školním neúspěchem a děti „s rizikovými formami chování“ však nepatří jen intelektově podprůměrné děti. Stejně tak nelze udělat automaticky rovnítko mezi dětmi, které jsou klienty středisek výchovné péče a dětmi se SVP. Proto je potřeba analyzovat, jaké je skutečná skladba klientely středisek výchovné péče. Střediska výchovné péče mají poskytovat preventivně výchovnou péči, ne saturovat ve školách nedostatečně ošetřené vzdělávací potřeby dětí a jejich případné negativní následky.
Co však lze považovat za závažné, je informace o zkušenosti J. Pilaře z jeho působení ve středisku výchovné péče, s tím, že k největšímu nárůstu klientů – „selhávajících“ intelektově podprůměrných dětí s „rizikovými formami chování“ došlo v době po změně školského zákona obsahující změnu pravidel pro vzdělávání dětí se SVP (v textu je nesprávně označena jako „proinkluzivní vyhláška“). Tuto zkušenost lze zpětně verifikovat analýzou dokumentace středisek výchovné péče, což předpokládá, že střediska výchovné péče vedou a v inkriminovaném období i před ním vedly v evidenci klientů přesný, ne kategorizovaný, údaj o intelektovém potenciálu každého dítěte, které bylo/je jejich klientem a informace, z nichž lze určit možné příčiny vzniku „rizikových forem chování“. Současně bude potřeba zohlednit časový rozdíl asi roku a tři čtvrtě, který je popsán hned v úvodu, kvůli správnému určení jednotlivých období zkoumaného jevu.
Pokud by výsledky analýzy dat z dokumentace středisek výchovné péče ukázaly, že s určitou časovou prodlevou k tvrzenému skutečně došlo, pak to bude ukazovat minimálně na dvě základní věci: Za prvé, ve speciálních školách se vzdělávaly i děti, které neměly lékařsky indikovaný zdravotní handicap a proto ani nemohlo jít o děti zdravotně postižené nebo znevýhodněné. Za druhé, tzv. inkluzivní novela obsahovala „pojistku“ v podobě nesouhlasu zákonného zástupce se změnou vzdělávacího programu, lidově řečeno se změnou školy, právě proto, aby nedošlo doslova k tvrdému střetu těchto dětí s realitou tím, že na ně začnou být kladeny ze dne na den běžné nároky, přestože dosavadní vzdělávání absolvovaly v režimu s nároky mírnějšími. Pak nejde o nedostatek nové právní úpravy, ale o minimálně nesprávný postup při vzdělávání těchto dětí podle právní úpravy předcházející i nové. Je tomu tedy přesně naopak, než to vypadá – nová právní úprava reagovala na praxi, která, mírně řečeno, nemusela odpovídat ani právní úpravě předcházející.
Čtvrtá nepřesnost: Nejasná role ŠPZ, ředitelů škol a zákonných zástupců při rozhodování o škole(?)
Je potřebné otevřeně a opět říci, že o běžné i speciální škole, do které bude dítě chodit, rozhoduje zákonný zástupce. Nejdříve tím, že podá do konkrétní školy přihlášku. Pokud ředitel školy rozhodne o přijetí, pak je to opět zákonný zástupce, který rozhoduje, do které školy dítě nastoupí. Na rozdíl od škol běžných je potřeba k přihlášce do speciální školy dodat doporučení ŠPZ ke vzdělávání v tomto druhu školy, ne doporučení ŠPZ ke vzdělávání žáka se SVP ve škole. Jde o dvě různé věci, byť doslova na jednom papíře. Přitom nelze opomíjet skutečnost, že ředitel speciální školy není, a ani nemůže být, povinen dítě přijmout automaticky, jako tomu je v případě škol spádových u spádových dětí.
Tak tomu bylo i před 1. zářím 2016 s tím rozdílem, že zákonný zástupce nepodával do speciální školy přihlášku s doporučením od ŠPZ, ale dával písemný informovaný souhlas s přestupem do speciální školy. Bez tohoto souhlasu nebylo a ani nemělo být možné, aby dítě do speciální školy přestoupilo. Pokud se tak dělo, pak šlo nejen dnes, ale i tehdy, o protizákonný postup, který nerespektoval i další mezinárodní standardy týkající se vztahu mezi dětmi a jejich zákonnými zástupci. Ano, jde skutečně o přestup, protože mezi školami děti přestupují, dítě se zařazuje buď do běžné třídy v běžné škole, nebo v rámci speciální školy do třídy podle vzdělávacích programů, podle kterých škola poskytuje vzdělávání. Jde o standardní pravomoc ředitele školy. Pokud dítě přechází z běžné třídy do speciální třídy ve škole, pak i k tomuto zařazení potřebuje ředitel školy informovaný souhlas zákonného zástupce dítěte.
Povinnost mít s přestupem do speciálního vzdělávacího procesu souhlas existuje od roku 1997. Přestože vyhláška o speciálních školách a speciálních mateřských školách (č. 127/1997 Sb.) ještě výslovně neobsahovala písemnou formu ani podmínku informovanosti souhlasu (§ 7 odst. 2), musel být ředitel školy vždy schopen souhlas zákonného zástupce doložit, nejen tvrdit, že zákonný zástupce souhlasil. Každé tvrzení musí být vždy doloženo. Bez podmínky souhlasu zákonného zástupce nemohl ředitel školy ani rozhodovat, protože neměl zajištěný podklad pro rozhodnutí. A to je doba zahájení fáze, kdy děti se SVP přestaly být do speciálních škol zařazovány, ale zákonní zástupci se rozhodovali, jestli dítě do speciální školy nastoupí či přestoupí.
Pokud se budeme snažit časově přesně identifikovat systémový prvopočátek společného vzdělávání – inkluze, pak je to právě datum 7. května 1997. Skutečnost, že se na tuto, slovně velmi skromnou, ale obsahem revoluční změnu příliš nedbalo a ani v současnosti, po čtvrtstoletí, nejde o věc zcela zažitou, svědčí nejen rozsudek D. H. proti České republice[6], ale i myšlenky vyjádřené v poslední části textu („Na dítě téměř nezbývá čas“). V rozsudku D. H. byla Česká republika odsouzena za způsob postupu, kterým byly hlavně romské děti (proto ten prvek rasové diskriminace a diskriminace národnostní menšiny) přijímány do zvláštních a později praktických škol, a za dopad tohoto druhu vzdělávání na takto vzdělávané děti, ne za existenci speciálního školství.
Kdo a o čem vlastně při vzdělávání dětí rozhoduje?
- Zákonní zástupci v rámci své rodičovské odpovědnosti rozhodují o tom, do které školy dítě přihlásí podáním přihlášky/žádosti o přijetí.
- Pokud jde o dítě, které má alespoň některý ze zdravotních handicapů uvedených v § 16 odst. 9 školského zákona, pak je možné, aby jako dítě se SVP ze zdravotních důvodů dostalo od ŠPZ doporučení ke vzdělávání ve speciální škole. Toto doporučení není pro nikoho závazné a nikdo není povinen se jím řídit z prostého důvodu – jde formálně i fakticky jen o doporučení, nikoli o rozhodnutí, nařízení atd.
- Dítěti, které nemá zdravotní handicap, ŠPZ ani nemůže vydat doporučení k podání přihlášky do speciální školy. Není tedy možné, aby se ve speciálních školách vzdělávaly děti, které nemají lékařsky doložený nepříznivý zdravotní stav, který musí i podstatným způsobem ovlivňovat vzdělávání.
- Doporučení ke vzdělávání ve speciální škole přikládá zákonný zástupce k přihlášce do speciální školy, pokud se rozhodne, že dítě se zdravotním handicapem do školy přihlásí.
- Na základě podané přihlášky rozhoduje ředitel školy o přijetí či nepřijetí dítěte. Pokud jde o školu pro dítě spádovou, pak ho ředitel školy musí přijmout přednostně před dětmi nespádovými bez ohledu na SVP. Pokud jde o speciální školy, pak ředitel školy nemusí dítě přijmout, protože speciální školy nemají a ani nemohou mít z podstaty věci určený spádový obvod. Nepřijetí musí ředitel vždy odůvodnit bez ohledu na druh školy.
- Pokud je dítě přijato, pak je to zákonný zástupce, který rozhodne, jestli do konkrétní školy dítě nastoupí, protože někteří rodiče přihlašují dítě do více škol, ať už běžných či speciálních.
- Podle vzdělávacích potřeb dítěte v konkrétní škole vydá ŠPZ doporučení ke vzdělávání žáka se SVP ve škole. To obsahuje podpůrná opatření, o kterých ŠPZ na základě zjištěných potřeb dítěte rozhodlo. Toto doporučení je tak pro školy závazné, protože na přiznaná podpůrná opatření má dítě nárok, tj. škola má povinnost podpůrná opatření v doporučení dítěti poskytovat. V případě tohoto dokumentu nejde o doporučení, přestože se takto označuje, ale o rozhodnutí, protože o nároku se rozhoduje, nárok nikdo nikomu „nedoporučuje“.
Stát do volby školy zákonným zástupcům tedy nezasahuje, naopak garantuje jejich svobodnou volbu v rozhodování. Zákonní zástupci také s nikým neuzavírají žádnou dohodu o svém rozhodnutí, protože právo na rozhodnutí z podstaty věci ani nemůže být dohodou. Naopak, všichni ostatní mají zákonným zástupcům podat informace (nic více a nic méně), aby se mohli i s jejich využitím rozhodnout, jakou školu pro své dítě se SVP ze zdravotních důvodů zvolí. Toto rozhodnutí zákonných zástupců musejí ostatní respektovat bez dalšího a pokud se domnívají, že zákonný zástupce nedostatečně dbá o zájmy dítěte, pak je potřebné postupovat standardní cestou pro ochranu práv nezletilce, tj. jinou, než je ohlášení na orgán sociálně-právní ochrany dítěte jako podezření ze zanedbání péče kvůli jejich nesouhlasu s rozhodnutím zákonného zástupce.
Diskuse o vzdělávání dětí se SVP se velmi často zužuje na diskusi o vzdělávání dětí s mentálním postižením, hlavně ve stupni lehkém, nebo právě na děti intelektově podprůměrné. Už proto není možné, aby přinesla obecnější a stabilnější základy. Mohli bychom začít např. tím, že smyslem vzdělávání je, aby skutečně každé dítě mělo ve škole podmínky pro dosažení svého vzdělávacího maxima, kdy tyto podmínky současně budou schopny omezovat vlivy, které si dítě do vzdělávání přináší. A nemusí jít vůbec jen o nepříznivý zdravotní stav, ale podmínky, ve kterých dítě vyrůstá, nebo nedostatečná znalost češtiny jako vzdělávacího jazyka.
Co dodat závěrem, snad jen to, že se pravidla rozhodování o škole pro dítě nemění ve srovnání s jinými až tak často. Za několik desítek let (minimálně od roku 1984) šlo spíše o nižší jednotky změn. Školské právo je v mnohém stejné jako dopravní předpisy, které jsem už dříve zmínila příměrem k situaci na křižovatce. A stejně jako na silnicích, tak i jinde včetně vzdělávání se setkáváme s tím, že lidé pravidla buď skutečně neznají (přestože jako účastníci silničního provozu musí), upravují si je k obrazu svému, nerespektují, či dokonce je vědomě ignorují. Proto je potřeba připomínat, jak se věci mají. A i když nám v jednotlivých situacích, kterými procházíme, nemusejí pravidla hry vyhovovat, je nezbytné je respektovat už jen proto, že v té stejné situaci se můžeme řízením osudu ocitnout v jiné pozici, kdy naopak budeme rádi, že tato pravidla existují.
[1] Viz datum účinnosti v čl. VII k čl. I bodů 7 až 11, 13 až 16, 23, 27, 28, 42, 56, 67, 68, 71, 89 a 92 a ustanovení čl. III bodů 1, 3 a 4 týkajících se pravidel pro vzdělávání dětí se SVP zákona č. 82/2015 Sb. (zdroj: https://www.aspi.cz/products/lawText/1/83932/1/2).
[2] Vědomě pomíjím velmi složitou formulaci zavedenou vyhl. č. 196/2019 Sb. od 1.1.2020 o tom, která podpůrná opatření se neposkytují ve školách zřízených pro děti se zdravotními handicapy uvedenými v § 16 odst. 9 školského zákona vůbec, která jen za určitých podmínek na straně dítěte i školy, a ta neuvedená se v případě potřeb dětem přiznávají a poskytují. Též pomíjím skutečnost, že školský zákon takové rozlišování nezná.
[3] Pro bývalé Československo platily tyto standardy od roku 1976, ale jako totalitní stát nemělo určeno vztah (ústavní pravidla) mezi právem mezinárodním a právem vnitrostátním (zdroj: čl. 13 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech č. 120/1976 Sb. viz https://www.aspi.cz/products/lawText/1/33345/1/2#c_5494).
[4] Termín „speciální škola“ používám jako zjednodušení pro školy, které jsou zřízeny pro děti, které mají některý ze zdravotních handicapů uvedených v § 16 odst. 9 školského zákona. Tyto školy vzdělávají podle RVP ZV včetně minimálních výstupů i RVP ZŠS právě v závislosti na tom, jestli jsou zřízeny i pro děti s mentálním postižením, či jen bez něj.
[5] Termín „zdravotní handicap“ používám jako ekvivalent ke „zdravotnímu postižení“, který indikuje, že jde o osobu, která je kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu závislá na péči další osoby. Ne všechny děti se SVP ze zdravotních důvodů však naplňují podmínky pro přiznání statusu „zdravotně postižený“. Proto tento status ani mít nemohou. Nelze proto takto tuto skupinu vnímat, tj. ani o nich takto mluvit.
[6] Rozsudek je dostupný v češtině na webu Ministerstva spravedlnosti: http://eslp.justice.cz. Do vyhledávacího formuláře je potřebné zadat jako stěžovatele „D. H.“ a jako stát „Česká republika“. V angličtině a dalších více než deseti jazycích je text rozsudku dostupný na webu Evropského soudu pro lidská práva: https://hudoc.echr.coe.int/, ve filtru je potřeba označit Českou republiku a „srolovat“ na rozsudek D. H. a ostatní z roku 2007.
Článek pana Pilaře přinesly Učitelské noviny v čísle 24/2022 ze 14. června na straně 16 a 17.
Reakce V. Doležilové na článek J. Pilaře byla zveřejněna v Učitelských novinách v září:
| Nenechávejte si materiál jen pro sebe! |
|
|
