Rodiče a inkluze: Co vy na to?

V rozhovoru s Lenkou a Tomášem Hečkovými se snažíme ukázat, co to vlastně pro rodiče znamená inkluze. O nových možnostech podpory, kterou mohou rodiče využít, ať už jejich děti musí překonávat handicap, nebo jsou naopak výjimečně nadané. O tom, že v poslední instanci rozhodují o způsobu vzdělávání dítěte jeho rodiče či zákonní zástupci. O potřebě rozhodovat se podle toho, jaké dítě ve skutečnosti je, nikoliv podle zobecňujících diagnóz. O tom, jak rozlišovat mezi různými stupni podpory, které garantuje zákon. O nutnosti spolupráce s učiteli, bez které lze jen těžko zajistit zájmy dítěte bez ohledu na to, zda jde o školu běžnou, či speciální. A o potřebě hovořit i s rodiči spolužáků. A jak to dělat. Z rozhovoru se také dozvíte, kam se obrátit o radu a kde získat zkušenosti rodičů v podobné situaci…

Co se změnilo pro rodiče dětí se speciálními vzdělávacími potřebami s novelou školského zákona, jež vstoupila v účinnost na začátku školního roku 2016/2017?

Lenka:. Přestože nárok na vzdělávání všech dětí, tedy i těch se speciálními vzdělávacími potřebami  ve spádových školách (školách příslušných podle místa trvalého bydliště), zakotvilo již původní znění školského zákona, které platí přes dvanáct let, teprve současná novela školského zákona je vnímána jako inkluzivní. Přinesla totiž v této oblasti několik upřesnění, které však mají pro inkluzi v praxi zásadní význam. Především školský zákon nově vymezuje úplný výčet podpůrných opatření, tedy nejrůznějších podpor, které mají vyrovnávat vzdělávací obtíže dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Podpůrnými opatřeními jsou jenom ta opatření, které zákon výslovně uvádí, a nic, co v zákoně není uvedeno, podpůrným opatřením být nemůže. To posiluje právní jistotu všech zúčastněných stran.

Zároveň zákon všem dětem se speciálními vzdělávacími potřebami garantuje nárok na poskytnutí potřebných podpůrných opatření vyplývajících z jejich individuálních vzdělávacích potřeb, a to  včetně zajištění jejich financování ze státního rozpočtu. Na příslušnou podporu mají tak nárok všichni žáci, kteří ji potřebují k vyrovnání svých obtíží ve vzdělávání, tedy nejen často zmiňovaní žáci se zdravotním postižením, ale také například nadaní žáci, žáci cizinci či žáci sociálně znevýhodnění. Toto nové chápání podpůrných opatření jako právního nároku každého žáka se speciálními vzdělávacími potřebami, včetně jistoty jejich úhrady ze strany státu, je naprosto zásadní změnou.

Končí tak neblahá praxe minulých let, kdy žák nutně potřeboval ke svému vzdělávání jistou podporu, nikdo se ale neměl k tomu ji uhradit a nakonec vše skončilo na bedrech konkrétní rodiny a konkrétní školy. Školy si tak musely shánět prostředky na financování podpůrných opatření samy z různých zdrojů a často i na úkor platů pedagogického sboru, což stavělo nejen je, ale i samotného žáka se speciálními vzdělávacími potřebami a jeho rodiče zcela nezaviněně do velmi nepříjemného postavení. Rodiče také často platili asistenty svým dětem sami. V praxi tak novela výrazně pomůže nejen žákům a jejich rodičům, ale také školám.

Z pohledu rodičů je dále podstatné posílení jejich rozhodovací role. Novela nově zakotvila mimo jiné také právo odvolat se proti rozhodnutí školského poradenského zařízení ve správním řízení včetně možnosti využití soudního přezkumu. I nadále samozřejmě zůstává v platnosti základní zásada, které si bohužel zdaleka ne všichni rodiče jsou vědomi. A to zásada, že o vzdělávání svého dítěte rozhoduje vždy jeho zákonný zástupce. Tedy nikoliv škola nebo školské poradenské zařízení, to má jen poradní roli. V praxi by se měl rodič nyní snáze domoci práva na vzdělávání svého dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami ve spádové škole a vyhnout se tak protiprávnímu přístupu, který některé školy léta praktikovaly tak, že děti se speciálními vzdělávacími potřebami odmítaly s odůvodněním, že nemají zkušenosti, podmínky a patřičné vybavení.  

Jednou věcí je však teorie a platná právní úprava, a druhou skutečná praxe.

A upřímně, který rodič dá své dítě do školy, o které ví, že je tam nejen nevítané, ale i vyloženě „na obtíž“, přestože je právo na jeho straně? Na tom se novelou zase tolik nezměnilo.

Takže v praxi inkluze probíhá stále hlavně na školách, kde probíhala již předchozí léta, a tyto školy mají, doufejme, díky novele nyní lepší podmínky. Rodiče stojící o inkluzi však stále v praxi bojují s tím, že se děti se speciálními vzdělávacími potřebami snaží některé školy „vyštípat“ dost nevybíravými způsoby a občas i s pomocí školských poradenských zařízení nasměrovat do speciálních škol. Dalším problémem v praxi je také nedostatečná podpora. Zejména velikost úvazku asistenta pedagoga často neodpovídá konkrétním potřebám daného žáka se speciálními vzdělávacími potřebami.  

Takže na jedné straně tu máme rozhodně velmi prospěšnou „inkluzivní“ novelu a na druhé straně přetrvávající boj rodičů za práva svých dětí na inkluzivní vzdělávání v praxi. 

Řekněme, že jsem rodič dítěte, které nějakou speciální vzdělávací potřebu má. A nevím, co mám dělat. Mám zkusit dát dítě do běžné školy? Nebo se rovnou snažit o školu speciální? Můžete prosím poradit, jak k tomu přistupovat?

Lenka: Každé dítě je jiné, a to i dítě se stejnou diagnózou, intelektem či dovednostmi. Hodně také záleží na přístupu a očekávání rodiny. Například zda své dítě vnímá jako každé jiné, jen s určitými specifiky a zvýšenou nutností ho podporovat, nebo zda ho vnímá optikou jeho diagnózy jako postižené a znevýhodněné. Pro jedno dítě je inkluze jasnou volbou, jinému zřejmě více prospěje speciální přístup.
Já osobně jsem v obecné rovině velikým zastáncem inkluze, a to nikoliv jen té školské. Inkluzi považuji za něco přirozeného a samozřejmého, co by v demokratické společnosti mělo být normou. A věřím v její prospěšnost. Jak pro dítě se znevýhodněním (které se mimo jiné naučí fungovat v běžné společnosti, vytvoří si přátelské vazby a má neustále kolem sebe „zdravé“ vzory, které mu definují hranici normality), tak pro jeho vrstevníky (kteří se zase učí toleranci k odlišnostem, úctě k různorodosti, často i trpělivost a ochotě pomoci) a vůbec fungování v různorodé společnosti, kterou společnost 21. století bezpochyby je a bude.

Můj názor je, že dítě vychovávané a vzdělávané vždy jen ve speciálním prostředí, nemá pochopitelně nejmenší šanci naučit se fungovat v běžné společnosti a běžná společnost nemá zase možnost naučit se ho přijímat takového, jaký je a bez předsudků. 

A co poradit nerozhodnutým rodičům dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami? Zřejmě jen, aby následovali jeho zájem, protože rodiče jsou ti, kteří vždy své dítě znají nejlépe a chtějí pro něj přirozeně to nejlepší. Oni poznají, co jejich dítě potřebuje a kde bude prospívat. A já vždycky dodávám. Pokud váháte, zkuste to, a když to z jakéhokoliv důvodu nebude fungovat v zájmu vašeho dítěte, do speciální školy se dá přestoupit vždy. A věřím, že i pár let v inkluzi bude na samostatnosti vašeho dítěte znát. 

Tomáš: Je to jako s ostatními potřebami „nestandardního“ dítěte. Pro správné rozhodnutí nevystačíte s intuicí. Musíte se o věc zajímat, shánět si informace a zvážit nakonec všechny okolnosti. Rád bych ale zdůraznil, že neexistuje „správná“, nebo „špatná“ cesta, každé dítě je jiné. 

Na co všechno mají děti se speciálními potřebami v běžných školách nárok? A jak to zajistit?

Lenka: Novela školského zákona garantuje každému žákovi se speciálními vzdělávacími potřebami podporu, kterou potřebuje, aby se mohl vzdělávat v hlavním vzdělávacím proudu a vyrovnat tak obtíže, které z jeho speciálních potřeb vyplývají. Jednotlivá podpůrná opatření jsou vymezena školským zákonem a vyhláškou o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných a jsou poskytována na základě individuálních potřeb každého žáka. Podle rozsahu i obsahu se člení do pěti stupňů a patří mezi ně například plán pedagogické podpory nebo individuální vzdělávací plán, úprava obsahu, výstupů, hodnocení, forem a metod vzdělávání, organizace vzdělávání, asistent pedagoga jako personální podpora pro práci pedagoga, použití speciálních učebnic, speciálních učebních pomůcek či kompenzačních pomůcek, stavební úpravy prostor, kde se žák vzdělává, a řada dalších.

Každý žák by tedy měl dostat patřičnou podporu a ta se logicky liší osobu od osoby. 

A jak podporu svému dítěti zajistit? První stupeň podpůrných opatření (tedy ten „nejslabší“) vždy navrhuje a poskytuje škola. Jedná se především o úpravy metod výuky, didaktické postupy, úpravy v kritériích hodnocení žáka či plán pedagogické podpory, který shrnuje všechny důležité informace pro práci s žákem. Pokud k podpoře vzdělávání žáka nepostačí podpůrná opatření prvního stupně poskytovaná školou, je nutné navštívit školské poradenské zařízení, které provede diagnostiku a navrhne a metodicky provází opatření z druhého až pátého stupně (čím dál „intenzivnější“ se stoupajícím stupněm podpory). K jejich poskytovaní je vždy nutný informovaný souhlas rodiče. Takže jednoduše řečeno u slabších obtíží by měla podporu iniciovat sama škola, u silnějších pak odkáže rodiče k návštěvě školského poradenského zařízení, tedy pedagogicko-psychologické poradny určené pro žáky z odlišného kulturního prostředí, s odlišnými životními podmínkami a žáky s poruchami učení a chování nebo speciálního pedagogického centra pro žáky se zdravotním postižením.

Co mohou rodiče udělat pro to, aby se jejich dítě v běžné škole cítilo dobře? Jak by měli ve vztahu ke škole přistupovat?

Lenka: Spolupracovat se školou a celým pedagogickým sborem. Aktivně se zajímat o vše, co se ve škole děje, snažit se předcházet problémům a vyvstalé problémy okamžitě konstruktivně řešit. Pokusit se být součástí procesu, ale samozřejmě neinvazivně. Být škole plnohodnotným partnerem. Nabídnout veškerou pomoc, zkušenosti a informace. Protože rodič zná své dítě nejlépe, jeho silné stránky i slabší místa a opravdu může být škole v zájmu fungující inkluze velmi prospěšný.

Výborným instrumentem je například takzvaný „Profil na jednu stránku“, který pomůže pozitivně představit dítě se speciálními vzdělávacími potřebami a umožní pedagogům, kteří s ním pracují, jej hned od počátku lépe poznat.

Představí nejdůležitější věci, osoby, předměty, okolnosti, zvyky, které jsou pro dítě z jeho pohledu důležité a neměly by být ve škole přehlíženy stejně jako soubor konkrétních návodů, jak dítě ve škole co nejlépe podpořit.

Doporučuji také hned od počátku aktivně komunikovat s rodiči spolužáků, neboť předsudky a obavy z neznámého mohou pochopitelně v jejich řadách vyvolat zbytečnou paniku a zasít semínka pozdějších problémů. Přínosné je, třeba hned na první třídní schůzce vystoupit, představit své dítě, objektivně informovat o jeho specifikách a samozřejmě zdůraznit jeho pozitiva. Když dítě není jen „děsivá“ diagnóza a stojí za ním konkrétní rodič, který s láskou o svém dítěti a motivaci k inkluzi promluví, je pak větší šance, že mu ostatní rodiče lépe porozumí a nebudou dítě vnímat jako anonymní hrozbu. 

Tomáš: Popravdě, a vidíme to na mnoha příkladech z praxe, rodič tady vždy tahá za kratší konec. Klíčový je postoj školy a pedagogického sboru. Pokud tady není zájem, je velmi těžké, ne-li nemožné nastavit pro inkluzivní vzdělávání smysluplný rámec.

Co když se vyskytnou nějaké problémy, věci nebudou běžet podle představ, co pak? Jak by měli rodiče postupovat v komunikaci se školou, případně s dalšími partnery?

Lenka: Doporučuji mít vždy na mysli zájem svého dítěti a zároveň úspěšný proces fungování inkluze. V procesu nastavování i průběhu inkluze často dochází k menším i větším nedorozuměním či dokonce manipulacím. Rodiče by se neměli nechat dotlačit někam, kam nechtějí a kde to není ku prospěchu dítěte. Na druhou stranu určitě není v zájmu úspěšné spolupráce vyvolávat konflikty za každou cenu. Velmi pomůže být informovaný, tedy vyznat se ve svých právech a stát si za nimi, ale ani to často nemusí pomoci. Pak někdy nezbývá než k řešení problémů použít dostupné právní prostředky. 

Jaké jsou dosavadní zkušenosti rodičů po prvním roce nového přístupu ke vzdělávání dětí se speciálními potřebami? Ministerstvo školství, ale i další organizace, takové zkušenosti sbírají...

Lenka: Já i Tomáš spolupracujeme s aliancí Rodiče za inkluzi, která podporuje rodiče, kteří se pro inkluzivní vzdělávání rozhodnou, a to především radou, předáním zkušeností, informacemi, ale i případnou pomocí s řešením konkrétních problémů. Díky tomu a vlastně i ze své zkušenosti víme, že se bohužel v praxi vyskytuje řada problémů, které nám rodičům a našim dětem, úspěšnou inkluzi komplikují. 

Na druhou stranu vím, že na řadě míst inkluze úspěšně funguje, a to je moc dobře. Jak jsem již ale zmínila výše, není to ani tak v důsledku novely, jako díky osvícenému přístupu konkrétních škol, jejich ředitelů a vstřícných pedagogů. Prostě jednoduše řečeno, kde se chce, tam to většinou jde.

V současné době pro ministerstvo školství zpracovávám tzv. Příklady dobré praxe, jejichž cílem je především prostřednictvím konkrétních osobních příkladů informovat, že společné vzdělávání je přirozené, má smysl a již léta na mnoha místech úspěšně funguje. MŠMT zveřejňuje s týdenní frekvencí příběhy rodin žáků, studentů, ředitelů škol, pedagogů a dalších odborníků, a jejich zkušenosti s inkluzí, stejně jako názory známých osobností na toto téma. Je zde řada pěkných příběhů fungující inkluze a řada dalších dobrých příkladů z praxe se samozřejmě objevuje i jinde. 

Tomáš: V současné chvíli hledáme způsob, jak zkušenosti aliance Rodiče za inkluzi shrnout a dát k dispozici rodičovské i pedagogické veřejnosti. Věřím, že to může pomoci rodičům, pedagogům i školám.

V čem se ukázaly nejčastější zádrhele?

Lenka: Z mého pohledu je to především o lidech. Zejména o neochotě těch, kteří považují inkluzi za práci navíc či dokonce „ideologický nesmysl“. Nevěří ve správnost myšlenky a stále se jí často nevybíravým způsobem brání bez ohledu na děti a platnou právní úpravu.

Inkluzi také provází častá neporozumění platné úpravy a mylné interpretace zákona, stejně jako  setrvávání na zastaralém přístupu. A v neposlední řadě také  neochota některých školských poradenských zařízení poskytovat pod zástěrkou hospodárnosti žákům se speciálními vzdělávacími potřebami podporu v potřebném rozsahu. 

Tomáš: Zádrhel se jmenuje dnešní stav vzdělávacího systému v České republice. Jako rodič dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami kladete najednou na školu mnohem vyšší nároky. Tím se příliš nelišíme od stále rostoucí skupiny rodičů, která si myslí, že současné školy nejsou schopné připravovat jejich děti na život a práci v roce 2040 nebo 2050. Současně tady máme pedagogy, kteří se oprávněně cítí za svou velmi těžkou práci nedoceněni. Pak je tady početně silná skupina pedagogů i rodičů, kteří za ideál školství považují to, co zažili někdy před třiceti, čtyřiceti lety. A ministerstvo, jehož vedení se mění každý rok a půl. To všechno rodiče, kteří se snaží o inkluzi svého dítěte, sledují takříkajíc z první řady.

Okolo tzv. inkluze se vyrojilo hodně emotivní diskuse, tvrdilo se, že zejména děti s mentálním handicapem zahltí školy, že dojde na omezování dětí ostatních, že učitelé nebudou společné vzdělávání zvládat, že se tento přístup míjí účinkem a že děti tím budou trpět. Potvrdilo se něco z toho?

Lenka: To jsou všechno mýty vyvolané mediální a populistickou kampaní, která se bohužel až nepochopitelně kolem inkluze strhla. Strach a obavy prodávají. Noviny i politiky. A co je silnějším tématem než naše děti? 

Ve skutečnosti inkluze již léta fungovala (podle statistik MŠMT na 80 % škol), ale bohužel bez adekvátní finanční podpory ze strany státu. Dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je v populaci okolo 10 %, tedy celkem necelých sto tisíc. A i před platností zákona byly podle statistik zhruba 2/3 z nich v běžných školách (tedy přes sedmdesát tisíc dětí se speciálními vzdělávacími potřebami), aniž by jim ale byla poskytována podpůrná opatření. Oproti dětem ve speciálních školách tedy neměly garantovaný nárok na adekvátní podporu. Teď už ho mají též. 

Co se týče dětí s lehkým mentálním postižením, i kdyby přestoupily do běžných škol všechny, jednalo by se podle statistik České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání tuším o dvě děti na školu průřezově všemi ročníky. A podle statistik MŠMT nakonec přestoupilo po účinnosti novely na běžné školy jen něco málo přes dvě stovky dětí s lehkým mentálním postižením. Základních škol je u nás kolem čtyř tisíc. Posuďte sami, jak velký nápor to je.

Léta fungující inkluze, do které je zapojena velká většina dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, prokazuje, že inkluze funguje a že kvůli ní nikdo nijak extra netrpí. Samozřejmě jsou určitě individuální případy, kdy vše nejde, jak by mělo, a tam je vždy třeba hledat konkrétní způsob, jak situaci vyřešit v nejlepším zájmu dítěte. 

Co ale celá hysterie kolem inkluze způsobila a co nás rodiče dětí se speciálními vzdělávacími potřebami opravdu poškozuje, je skutečnost, že doposud byla inkluze všem víceméně ukradená a setkávali se s ní pouze prostřednictvím konkrétních osobních příkladů. Nyní je ale naneštěstí každý druhý odborník přes inkluzi s jasně vytvořeným názorem. Často bohužel negativním, ovlivněným demagogií z médií. 

Tomáš: K tomu mohu jen poznamenat, že dnes velmi těžko hledáme rodiče, kteří by byli, k té vší práci, kterou kolem svých „nestandardních“ dětí mají, ještě ochotni o inkluzi a svých zkušenostech veřejně hovořit. Jsou ze současné diskuse hlavně vystrašení a unavení. 

Lenka Hečková

Vzděláním a původní profesí právnička. V současné době pracuje na částečný úvazek pro Ministerstvo školství na projektu Příklady dobré praxe a podpora společného vzdělávání a spolupracuje také s aliancí Rodiče za inkluzi. 

Tomáš Hečko

Původní profesí novinář, dnes pracuje jako poradce v oblasti komunikace. Angažuje se v alianci Rodiče za inkluzi.

Společně vychovávají tři dcery ve věku tři, šest a osm let, z nichž prostřední, šestiletá Anežka se narodila s nejrozšířenější genetickou anomálií - Downovým syndromem a navštěvuje přípravnou třídu běžné základní školy. Inkluze je tak pro oba profesním i osobním tématem.