Předškolní věk je klíčovým obdobím

„Předškolní věk je klíčovým obdobím pro rozvoj předpokladů školních dovedností, mezi které spadá nejen čtení, psaní a počítání. Ve školním věku se už jen těžce dohání to, co se v předškolním věku dostatečně nerozvinulo. A to ať už zanedbáním, nebo pomalejším či odchylným vývojem,“  říká Babeta Rašovská, provozovatelka soukromé domácí Školičky Sovička s herním výukovým programem.

„Pracujeme v kolektivu  maximálně sedmi dětí a v domácím prostředí. Základem je, že se děti musí cítit milované, přijímané a spokojené v atmosféře hry, fantazie, tvořivosti, poznávání a legrace. V takovém prostředí začnou děti povídat, vymýšlet, experimentovat, poznávat…prostě se učit!“

popisuje Babeta Rašovská, jak to v její školičce funguje v praxi. 

 „Herní  výukový program je připraven pro všechny děti, pomáhá jim rozvinout jejich  schopnosti a dosáhnout v nich maxima jejich možností. Podporuje mnoho oblastí vývoje, ve kterých mohou mít děti problémy a potřebují je intenzivněji rozvíjet, jako je například řeč, kresba, jemná motorika rukou, sluchové a zrakové rozlišování a řada dalších. V České republice existuje velice málo cílených „tréninkových“ a stimulačních programů pro malé děti a to je jeden z důvodů, proč vlastně školička Sovička vznikla,“

upřesňuje Babeta Rašovská respektive teta Babeta, kterou všechny děti ze školičky milují a která je již od pohledu přirozený pedagogický talent.

„Naše školička je otevřena všem dětem bez rozdílu. Ve skupince jsou vždy děti různého věku a obvykle i různých možností, od dítěte nadaného přes děti v běžné normě, po děti s drobnými vývojovými obtížemi či děti se zdravotním postižením. Poslední tři roky školičku pravidelně navštěvovala například také holčička s Downovým syndromem a u ní byla prospěšnost každodenní cílené stimulace přímo hmatatelná,“

dodává Babeta Rašovská, která inkluzi dětí se znevýhodněním vůbec neřeší jako otázku k diskuzi a prostě ji přirozeně vykonává.

„Společné vzdělávání podle mne svědčí všem dětem, což se projevuje i v mé každodenní praxi. Každý si z něj odnese své obohacení, každý se z něj něco naučí. Včetně nás dospělých. Samozřejmě je třeba brát ohledy na možnosti a zájem toho kterého dítěte a hledat pro něj tu nejvhodnější vzdělávací cestu. A neméně důležité jsou také vhodné podmínky, jako například nižší počet žáků ve skupině, vzdělaný a vstřícný pedagogický personál, spolupracující rodiče a řada dalších proměnných,“

sděluje Babeta Rašovská své hlavní myšlenky k tématu inkluze. 

 „Hnacím motorem vzniku školičky Sovičky bylo naše třetí dítě  – syn Benjamín. Když mu byli tři roky, pořádně nemluvil, byl velmi plachý a citlivý, měl „nešikovné“ ručičky, nemaloval a moc si neuměl hrát. Začala jsem pro něj hledat pomoc. Věděla jsem, že když ho „strčím“ někam do školky, bude sedět „v rohu“ a nebude to pro něj mít žádný užitek.  Jenom nasbírá komplexy a promarní důležitý čas svého vývoje. Hledala jsem proto stimulační a tréninkové programy pro takhle malé děti  – ale nic nenašla,“

vzpomíná Babeta Rašovská na dobu před několika lety, kdy hledala tu nejlepší cestu pro svého syna, který se nevyvíjel úplně standardní cestou. 

„Nedalo se nic jiného dělat, zkrátka jsem se do toho pustila sama. S odvahou maminky tří dětí, dětské sestry s pedagogicko-psychologickou způsobilostí, ale hlavně se „lví“ láskou k Benovi a ostatním dětem a maminkám, kteří takovouto školičku potřebují,“ vypráví paní Babeta.  

„První dva roky fungovala školička jednou týdně odpoledne v herně mateřského centra Domeček na Jižním Městě. Zde jsem mohla na vlastní oči vidět, že to „funguje“ –  herní výukový program, malý počet dětí, láskyplný a tvořivý přístup  –  a děti „kvetly před očima“, rozvíjely se a posouvaly se ve vývoji. Protože byl o školičku zájem a v mateřském centru nebylo možné navýšit počet dnů, rozhodla jsem se pokračovat u nás doma. Ostatně pro filosofii mojí školičky jsem nepotřebovala velkou hernu, naopak, domácí prostředí se naprosto hodilo – děti se zde cítily opravdu „ jako doma“ –  nebály se a lépe pracovaly,“

vzpomíná Babeta Rašovská na své začátky.

„Postupně přibývaly další dny, dva roky fungovala školička třikrát týdně a pak už každý všední den. Do jejího programu přibyl program Dr. Kleplové obsahující pohybovou diagnostiku a soubor cvičení podporující správný psychomotorický vývoj i předpoklady školních dovedností. Všechny děti od pěti let procházejí stimulačním programem MAXÍK, který je komplexně připravuje na budoucí školní povinnosti. A pro děti s vývojovými problémy, jako je pohybová neobratnost, opožděný vývoj řeči či problémy v chování (úzkostlivost, hyperaktivita) vedu preventivní program neurovývojová stimulace,“

vyjmenovává Babeta Rašovská programy, se kterými ve školičce nad rámec všestranné tematicky zaměřené stimulace pracuje.

Každodenní samozřejmostí je strukturovaný program na určité téma obsahující řečovou, jazykovou, pohybovou, výtvarnou, grafomotorickou i kognitivní dílnu.

„Budoucí problémy dítěte ve škole nemůžeme ´věštit´, ale můžeme je předvídat z pohybu i celkového projevu dítěte. A pokud je zaznamenáme, je třeba udělat maximum pro to, abychom jim cílenou péčí předešli,“

vysvětluje Babeta Rašovská svou filozofii.

„V září 2015 náš Ben nastoupil do školy. Mnohokrát mi během těch posledních let opakoval větu: „Maminko, já jsem rád, že jsi teta ze školky!“ On neví, jak já jsem moc ráda, že ho školička Sovička doslova „vypiplala“.  Že krásně mluví, hraje si, kamarádí se, přemýšlí, tvoří a má rozvinuté předpoklady pro školní dovednosti. A tak je mým přáním, aby bylo ještě hodně dětí a maminek rádo, že jsem „teta ze školky,“

uzavírá Babeta Rašovská s úsměvem.