V čele školy stojí teprve krátce, přesto byl vybrán ředitelem roku v odborné anketě. Role dnešní školy stojí podle něj především na partnerské spolupráci s rodiči, která posiluje komunitní funkci školy. Aby všechno dobře fungovalo, je ale třeba jednat partnersky i uvnitř pedagogického sboru, myslí si ředitel ZŠ a MŠ Olomouc, Svatoplukova 11, Jiří Vymětal.
Ředitelem školy jste se stal poměrně nedávno, před dvěma lety. Co jste ve škole po svém nastoupení změnil a jak na to reagoval pedagogický sbor?
Dostal jsem radu od zkušených, že nejlepší je přijít a první rok nechat vše plynout podle daného rytmu školy, nezasahovat, s prvními změnami přijít až v dalším školním roce. Takhle bych to ale nebyl já. A myslím si, že se ode mě změny očekávaly. Zklamal bych sebe i okolí. Takže hned po mém nástupu se malovalo, vybavily se některé kabinety, klecové šatny se měnily na skříňkové, zavedli jsme pravidelné porady, vzájemné hospitace, školení pro celou sborovnu, zapojili jsme se do řady projektů, přijali školní psycholožku, zmodernizovali jsme webové stránky, založili školní Facebook a Instagram, uskutečnili řadu komunitních akcí, navázali spolupráci s univerzitou a různými organizacemi. Každý týden se něco dělo, změnilo, upgradovalo. Já i pedagogický sbor jsme byli plni energie.
Jakým způsobem s učiteli pracujete, abyste dosáhl toho, že sdílí vaši pedagogickou vizi?
Snažím se jednat partnersky, delegovat úkoly, tedy předávat zodpovědnost, a tím vyjádřit důvěru v schopnost a zodpovědnost druhého. Pravidelně se scházíme. Zpravidla jednou za měsíc máme poradu, každý týden začínáme krátkým setkáním s organizačním týmem, v pátek zakončíme týden „reflektivní kavárnou“. Pochopitelně probíhají i rozvojové rozhovory na začátku i konci školního roku. Snad tím každý získá pocit, že si jej a jeho práce vážíme a že má možnost cokoliv okomentovat, doporučit, změnit, posunout.
Vypadá to, jako kdyby všichni na změny čekali. To není ve školství obvyklá situace. Jak přesvědčujete kolegy, kteří váš pohled na způsob fungování a roli školy nesdílejí?
Na pomyslné pyramidě je ředitel na špici, na té se velmi těžko stojí, musí se umět dobře balancovat, občas vás ofoukne vítr zřizovatel, rodič, smluvní partner. Pokud máte ale pevnou základnu pod sebou, dá se to všechno ustát. Snažím se jednat s každým s určitou autoritou, tedy s vědomím toho, kde na tom žebříčku stojím, a přitom s absolutním respektem. Jsem si vědom, že každý je velkým přínosem školy, mám ke každému přirozenou úctu a snažím se spolu s ním hledat cesty, jak se uplatnit, projevit. To vše by ale nestačilo, kdybych neměl obrovské štěstí na velmi kvalitní kolektiv, pro který je, stejně jako pro mě, důležité zachovat tohoto ducha pospolitosti.
Je nějaká podpora, kterou byste vy jako ředitel potřeboval a ocenil?
Každý den přinese nějakou situaci k řešení, nějaký větší či menší problém. Každý ředitel by určitě ocenil více peněz v rozpočtu, aby mohl modernizovat vybavení a dostatečně odměnit práci kolegů. S narůstající administrativou by se hodila i personální podpora v kanceláři. Já osobně bych potřeboval, aby mi čas utíkal pomaleji. Nerozumím tomu, proč v ředitelně čas tak neskutečně rychle utíká a já nic nestíhám.
Někteří zkušení ředitelé hovoří o tom, že je to funkce osamělá. Jako ředitel jsem se musel skutečně rychle srovnat s tím, že s problémy a starostmi se musím porvat sám za zavřenými dveřmi. Štěstí mi ale přálo v podobě paní zástupkyně, která je ve své funkci už roky, má nadhled a je jí vlastní stát ve všech situacích za svým ředitelem. A to je ta základní podpora. Myslím si, že kvalita vztahu ředitel – zástupce se nejvíce odráží na klimatu v celém pedagogickém sboru.
Na webu vaší školy se píše, že jste komunitní škola. Proč je důležité otevřít školu okolí a jak to u vás probíhá?
Ano, jsme komunitní škola, i když raději užíváme termín otevřená škola. Vnímáme, že je potřeba, aby škola byla místním kulturním, sportovním, vzdělávacím i společenským centrem. Že je důležité být tmelem, ukazatelem určitého smysluplného života. Škola v současné době odosobňování je ještě stále živým symbolem mezilidské komunikace, skutečné interakce, mostem mezi lidmi. A tak se u nás střetávají na různých odpoledních i dopoledních akcích rodiče, studenti z univerzity, zástupci místních spolků, umělci, učitelé z jiných škol či představitelé města. Pořádáme semináře, výstavy, tematická setkání nebo sportovní utkání.
Předpokládám, že součástí komunity školy jsou i rodiče žáků. Jakým způsobem s nimi spolupracujete a jak řešíte konflikty a problematické situace?
Rodiče, zákonní zástupci našich dětí a žáků, by měli být a jsou naším hlavním partnerem. Řada z nich s námi spolupracuje na realizaci některých akcí, většina se jich ráda účastní. Snažíme se s rodiči komunikovat na partnerské úrovni, zajímá nás jejich názor, zveme je do výuky, některé třídy pořádají pravidelné kavárničky pro rodiče, tedy neformální setkání s kávou a sušenkami nad pracemi žáků. Myslím si, že i toto je výborná prevence konfliktních situací. Pochopitelně si tím i některé rodiče takzvaně rozmazlujeme, mají pak dojem, že můžou kriticky hovořit do všeho, ale to se stává opravdu výjimečně. Partnerský přístup absolutní většina rodičů kvituje a snaží se i při objevení se jakéhokoliv problému jednat se stejným respektem, s jakým hovoříme my s nimi.
Zmínil jste, že někteří rodiče mají pocit, že mohou kriticky mluvit do všeho. Jak nastavujete v komunikaci s nimi hranice?
Je to vždy individuální. Hranice mám přirozené. Jako lev v kleci. Jsem roztomilý do té doby, než mi někdo strčí prsty skrz mříže, aby si do mě drbl. To je pak na vlastní riziko.
Naučil jsem se mít rád všechny své vlastnosti, takže beru jako správné i to, když jsem nepříjemný a tvrdý rváč. Samozřejmě se snažíme případná nedorozumění s rodiči ihned řešit, vyslechnout a vyjasnit si vzájemně svá stanoviska, vést s nimi otevřenou diskuzi a taky jim vysvětlovat, že škola funguje na základě dohodnutých pravidel, která musí všichni účastníci vzdělávání dodržovat. Jen tak nám ve škole bude všem příjemně a budeme se v ní cítit spokojeně a bezpečně.
Spolupracujete i s jinými školami ve městě či v kraji? Pokud ano, na čem?
Handicap školství je to, že máme každý jen to své pískoviště. Přitom je vidět na jakémkoliv semináři pro učitele, jaká je v nás velká potřeba sdílet se. Proto jsme navázali partnerství se sousední vesnickou školou v Horce nad Moravou, která je v mnohém daleko před námi a je ochotná inspirovat okolí. Díky dobrým vztahům s vedením některých olomouckých škol máme přátele na telefonu, občas se sejdeme na nutné popovídání si. To vědomí, že jsme na tom všichni stejně, nám také drží balanc na té špici pyramidy. Plánujeme teď společné akce našich školních družin, pro příští rok jsme vymysleli literární soutěž spřátelených škol, mimochodem měsíčně pořádáme u nás ve škole pro olomoucké pedagogy workshopy. Jako od komunitní školy se to od nás myslím i očekává.
Jaké máte zkušenosti s asistenty pedagoga, umí s nimi učitelé pracovat?
Evidentně jsme takzvaně inkluzivní škola, máme téměř čtvrtinu žáků s přiznanými podpůrnými opatřeními, v současnosti dvanáct asistentů v základní škole a čtyři v mateřské škole. S asistenty pedagoga pravidelně pracuje výchovná poradkyně, mají své porady, kde hodnotí práci s dětmi. Velkou podporou jim je i školní psycholožka, kterou jsme na půl úvazku získali z projektu. Asistenti se aktivně zapojují do chodu školy, vedou kroužky nebo plní další nadstandardní úkoly, na kterých jsme se společně dohodli. Jsou nedílnou součástí fungování naší školy, mají na svých bedrech část zodpovědnosti za její chod, spoluurčují její další vývoj. V některých třídách spíše působí jako tandemoví učitelé a mimochodem i takto o nich před žáky mluvíme. Vím, že si asistent pedagoga musí především sednout s třídním učitelem, proto při výběrovém řízení je hlavní rozhodnutí na něm, učitel si vybírá svého spoluhráče. A to je základ jejich dobrého vztahu.
Stále častěji se ze škol ozývá, že mají problémy zvládat složitější situace, pokud jde o děti s poruchami chování. Jak to vypadá u vás ve škole?
Snažíme se v této problematice školit, jsme si vědomi, že i pro naši školu je to rozvojová oblast. Velkou oporu pro nás představuje školní psycholožka. Spolupracujeme s různými odborníky, máme dva supervizory, kteří chodí do tříd, kde učitelé žádají podporu. Asistenty pedagoga se snažíme vybírat se zkušenostmi s touto problematikou. Inkluze či společné vzdělávání pro nás neznamená, že žáci musí být spolu za každou cenu v jedné třídě. Když je třeba, odejde asistent s jedním či více žáky pro zklidnění na část hodiny do vedlejší místnosti. Pro tyto případy jsme ve škole zřídili i dvě relaxační místnosti.
V čem vidíte přínos supervize, případně koučinku, a jak se to u vás ve škole osvědčilo?
Přínos je ohromný. Já sám jsem díky projektu Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi (APIV B) získal svého osobního kouče, mou bývalou paní ředitelku z prvního působiště. Dále k nám v rámci tohoto projektu docházejí mentoři a komunikují s kantory, jako supervizorku jsme získali zkušenou paní inspektorku.
Poskytuje nám metodické rady i expertní podporu například v oblasti nastavení funkčně vedené dokumentace ve vztahu k dětem a žákům se speciálními vzdělávacími potřebami. Vybíráme si vzdělávací semináře související s rozvíjením kvalitního inkluzivního prostředí ve škole. Vedle toho do tříd s vyšším počtem žáků s podpůrnými opatřeními dochází další dvě tři odbornice a reflektují naši práci, podporují učitele i asistenty.
Ti to mají někdy opravdu těžké, i když nejsou speciální pedagogové, očekává se od nich, že budou pracovat jako studovaní odborníci a bezchybně. Proto jsou vděčni za jakékoliv doporučení, povzbuzení. Díky inkluzi máme velké množství pedagogických pracovníků, a to je fajn. Protože chceme inkluzi dělat dobře, velké finance investujeme do proškolování a podpory zvnějšku.
S individuálním přístupem k dětem se váže i způsob hodnocení. Preferujete známky, nebo slovní hodnocení? A případně proč?
Slovní hodnocení může přinášet stejně jako známka pouhou informaci. V současné době zní jeho užívání moderně, ale nemusí znamenat totéž co formativní hodnocení. Důležité je, aby učitel vytvořil příležitost pro okamžitou popisnou zpětnou vazbu, samostatné vyhodnocení pokroku žáka, sebereflexi, vrstevnické hodnocení. Jestli je proces hodnocení zakončen výslednou známkou, nebo odstavcem, není podle mě zas tak důležité. I u nás je ale formativní hodnocení zatím hudba budoucnosti. Naši rodiče i žáci jsou stále závislí na hodnocení zvnějšku. Stále je na čem pracovat…
Co pro vás znamená pojem kvalitní škola?
Škola, kam se těší učitelé i děti. Škola, která podporuje to dobré v člověku, modeluje osobnosti. Škola, v níž rostou a rozvíjejí se všichni, kteří k ní patří. Škola, kde se pracuje na partnerských vztazích. A také škola, která se jako kvalitní umí prezentovat a kde jsou hrdými nositeli jejího jména všichni ti, kteří ji tvoří.
Jak početné máte třídy ve škole? Souvisí spolu velký počet žáků ve třídě (kolem 30) s kvalitou výuky?
Nejméně početná třída, zato dosti svérázná, je devítka, je to poslední ozvěna dávné doby, kdy o naši školu ještě nebyl takový zájem. Tři třídy mají maximální počet žáků, nebo se jej těsně dotýkají. A výuka je zde neporovnatelná. Paradoxně v těch třicetičlenných je lepší klima, menší výchovné problémy, lepší vzdělávací výsledky, větší chuť na sobě pracovat a zapojit se do chodu školy než v té šestnáctičlenné. Uvědomujeme si, že větší počet žáků znamená více práce pro učitele, nemusí to ale znamenat víc vynaložené energie a v žádném případě to neznamená nižší kvalitu výuky. Ba naopak.
Je pro vás ve škole tématem občanské vzdělávání? Jakým způsobem zapojujete děti do chodu školy, o čem všem mohou ve škole rozhodovat?
Občanské vzdělávání naplňujeme především charitativními a komunitními akcemi, které bývají často iniciovány samotnými žáky. Děti v naší škole ale nerozhodují asi o ničem. Jako ten správný termín bych užil ne rozhodování, ale spolurozhodování. Stále hledáme cesty, jak dát školnímu parlamentu co největší váhu, jak žáky zapojit do chodu školy. Jak s nimi spolurozhodovat. Redaktoři školního časopisu už svou formu důležitosti našli, baví je akce popisovat a vytvářet image naší školy.
Letos se při zápisu do první třídy zapojili i starší žáci – byli průvodci budoucích prvňáků po jednotlivých stanovištích, některé disciplíny sami řídili. Aktivní je náš školní ekotým, který nás rozvíjí environmentálním směrem. Příjemné soužití je mezi nejstaršími a nejmladšími žáky, kteří spolu sdílí stejný prostor na skříňky, ti starší jsou takovými patrony těch nemladších, pomáhají jim s odemykáním, řeší případné problémy s oblékáním a obouváním. Hezké soužití máme mezi školou a školkou, vzájemně se navštěvujeme, žáci školy pro školkové děti připravují různé aktivity. Myslíme i na nejstarší generaci: ve školkách nám čtou pohádkové babičky, druháci pravidelně navštěvují místní domov důchodců, mají otevřené hodiny pro prarodiče. Témata občanského vzdělávání s vizemi komunitní školy úzce souvisí, snažíme se dát žákům možnost být aktivními a empatickými občany.
Mgr. Kateřina Lánská
Externí spolupracovnice projektu Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi (APIV B), Národní institut pro další vzdělávání
| Nenechávejte si materiál jen pro sebe! |
|
|
|
