Publikujeme rozhovor Kateřiny Lánské s lektorem, koučem a konzultantem Danielem Janatou, který vyšel v aktuálním čísle časopisu Rodina a škola:
Školy dnes hledají cesty, jak naplnit očekávání rodičů, zvládnout rozmanitý třídní kolektiv a zároveň co nejlépe děti připravit na rychle se měnící požadavky současného světa. Nároky na pedagogy se zvyšují i díky realizaci společného vzdělávání. Potřebují umět reagovat na individuální vzdělávací potřeby dětí a zároveň vnímat mantinely dané současným školským systémem. O možnostech profesního rozvoje pedagogů nebo o významu kvalitní spolupráce rodiny a školy jsme si povídali s Danielem Janatou, pedagogem, lektorem a koučem. Daniel Janata v současnosti působí také jako konzultant v Centru podpory školám v oblasti společného vzdělávání na krajském pracovišti Národního institutu pro další vzdělávání (NIDV) v Pardubicích. Školám i rodičům zde pomáhá – v rámci projektu Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi (APIV B) – řešit otázky spojené s inkluzivním vzděláváním.
V Centru podpory školám v oblasti společného vzdělávání spolupracujete se školami v Pardubickém kraji. Jaké problémy dnes nejčastěji řeší?
Nejkomplikovanější situace, které školy popisují, probíhají v rámci kolektivu třídy, která je namíchaná z mnoha dětí s různými typy potřeb. Z dětí, které potřebují asistenční podporu, a z dětí, které mají například poruchy chování a jsou velmi dynamické. Učitel musí zvládnout na jejich potřeby adekvátně reagovat a zároveň je naučit vše, co považuje za důležité.
Školám v tomto směru nabízí projekt APIV B kromě poradenství například koučink. Pod slovem koučink si dnes ale lidé představují různé věci, co to obnáší ve vztahu k pedagogické práci?
Koučink je služba určená jednotlivci nebo maximálně malé skupince jednotlivců, kteří řeší podobné otázky a chtějí na něčem spolupracovat. Podporuje pedagoga, aby si našel vlastní postupy a řešení, nahlédl, co dělá dobře a směřoval ke změně tam, kde nejedná efektivně. Pokud cílí na třídu, dokáže si ve výsledku lépe poradit se situacemi, které jsem zmiňoval v úvodu.
Mají pedagogové o tento typ služby zájem?
Zatím není zcela běžné, že pedagog sáhne po individuální formě podpory. Je to „choulostivé téma“, jako když chodíte k psychologovi nebo k psychiatrovi, a ve školství to hovoří jazykem: něco mi nefunguje, potřebuji s něčím pomoc, možná dělám někde chyby. A tento postoj ke koučinku je chybný.
Souvisí to s tím, že například ani supervize není ve školách obvyklým nástrojem podpory kvalitní pedagogické práce?
Supervize funguje na podobném principu jako koučink. Člověk, který chce takovouto službu čerpat, usiluje o to být ve své práci aktivní, osobnostně se rozvíjet. Chápe, že jde o jeho investici do změny způsobu myšlení, která se mu pak v praxi vrátí. Například ve formě zvýšení efektivity práce nebo úspoře času. Pokud však někdo očekává rady, co a jak má dělat, tak ho koučink nebo supervize neosloví. Ale situace se mění. Přibývá lidí, kteří například v rámci kurzů zjistí, jaký smysl a osobní přínos pro ně koučink, supervize nebo mentoring, mají. Dané služby pak vyhledají a mají k nim kladný postoj.
Máte zkušenosti z veřejného školství a zároveň jste jako rodič spoluzaložil soukromou školu. Co vás k tomu vedlo?
Chtěli jsme své děti vzdělávat jinak. Zaujala nás integrovaná tematická výuka, která podporuje děti v samostatnosti a v odpovědnosti, dává jim určité kompetence a možnosti spolurozhodovat o dění ve škole. Snažili jsme se vytvořit prostředí, kde se uplatňují demokratické principy, kde nesoutěžíme a hodnotíme se slovně. Chtěli jsme také školu, kde je hodně sociálních příležitostí – děti společně hodně komunikují a společně se učí, rozhodují o dění ve škole, existují zde platformy společného rozhodování, pracuje se s pravidly.
Co si myslíte o spolupráci rodičů a školy, proč je důležitá a v čem naopak může být problematická?
To je hodně široká otázka. Ve vzdělávání jde především o dítě. A pokud jde o dítě doopravdy, tak kolem něj potřebujeme vytvořit spolupracující prostředí. Dítě samo ale musí být součástí celého procesu. Spolupráce by neměla probíhat za jeho zády. Důležité také je, aby se rodina i škola vzájemně informovaly a podporovaly ve společném úsilí. Jsem přesvědčený, že všem nám jde o to samé, jenom někdy málo komunikujeme, a tak si dostatečně nerozumíme.
Ne vždy se ve školách spolupráci daří rozvinout…
To je těžké. Spolupráce musí fungovat od prvopočátku. Většinou se setkávám s jednostrannou spoluprací, kdy se očekává, že rodiče budou spolupracovat se školou takzvaně na tom, co škola chce a co si učitel představuje. Jenže spolupráce má širší základy a týká se také toho, jak ve škole pracujeme, jak tomu rozumíme my jako pedagogové a jak tomu rozumí rodiče. Měli bychom hledat oboustranný soulad. Je jasné, že občas někdo přijde s nějakými požadavky a představami, které se obtížně realizují, ale i o tom je třeba se bavit a vše si vysvětlit.
Jak funguje spolupráce mezi učiteli? Není to trochu zrcadlo, taková druhá strana mince?
Samozřejmě. Je otázkou, na čem učitelé spolupracují. Pokud společně plánují a řeší výuku, jsou si párovými učiteli nebo si vzájemně pomáhají v pedagogickém růstu, tak jde o spolupráci, která dává smysl a posiluje každého z nich. Pedagogové mohou ale také spolupracovat „proti“ nějakému dítěti nebo rodiči. Jako hodnotnější určitě vnímám, když se spolupracuje „pro něco“. Jako pedagogové bychom se měli podporovat v neustálém zlepšování své práce.
Jak z pozice ředitele vést pedagogy, aby se dařilo naplňovat vizi školy, která je založená na spolupráci?
Existuje mnoho ředitelů, kteří mají jasné představy a vize, které jsou v souladu se současnými pohledy na školu, pedagogiku. Naráží často ale na to, že na úrovni vlády nevznikl profesní rámec kvality, jak má vypadat kvalitní škola a pedagogická práce. Doposud se k tomu nenašel politický konsensus. A to řediteli nesmírně podkopává nohy. Velmi snadno se může stát, že se proti němu semkne skupina učitelů, kteří budou volat po tradičních postupech a bude velmi těžké celý proces „přerámovat“ tak, aby realizované vzdělávání odpovídalo současným představám o škole a učiteli.
Ani pro učitele to není v současné situaci jednoduché. Například díky podpůrným opatřením mohou nyní lépe naplnit speciální vzdělávací potřeby dětí, což je pozitivní. Zároveň ale současná podoba školy a realizace společného vzdělávání ne vždy pomáhá.
Např. pro děti s ADHD nebo s poruchami chování, které potřebují změnu a dynamiku při výuce, je 45 minut sezení v lavicích v rozporu s jejich potřebami. A o to komplikovanější bývá jejich reakce na takovýto styl práce.
I toto ale může škola sama změnit. Hůře ovlivní například přidělení sdíleného asistenta dítěti, které potřebuje asistenta jen pro sebe.
Nejen dětem, ale i řadě učitelů nevyhovuje forma rychlého střídání různých předmětů po 45 minutách, krátké přestávky a nedostatek času zabývat se vyučovanou látkou v dostatečných souvislostech. Proč je tak náročné prosadit ve škole změnu?
Nedávno říkali ve zprávách, že teprve nyní Češi začínají kupovat zdravé potraviny a nevadí jim vyšší cena. Podobně to vnímám i v měnícím se přístupu ke vzdělávání. Je jednodušší připravit pětačtyřicetiminutovou vyučovací hodinu než vytvořit delší blok, kde potřebujete mít více aktivit. Větší časová dotace ale dává pedagogovi více příležitostí. Může například s žáky pracovat ve skupinách, nabízet jim více prožitků, samostatného bádaní a objevování. Prostě to, co v pedagogice popisoval Komenský. Jde však o náročnější způsob práce, který vyžaduje úplně jinou přípravu i ocenění. Z pedagogů, kteří jdou tímto směrem, mám ale velkou radost a věřím, že jich přibývá.
Co může běžná veřejná škola udělat, aby některé změny zavedla?
Každá škola může pracovat na svém posunu, vzdělávat pedagogický sbor, vyměňovat si dobrou praxi s ostatními školami, zjistit, co jim funguje a proč. Dnes není problém najít supervizora, který pomůže danému pedagogovi nebo celému pedagogickému sboru nahlédnout nové postupy práce či efektivně reagovat na obtížné situace. Jsem rád, že projekt APIV B realizovaný NIDV školy v takovém úsilí podporuje. Existuje také celá řada rodičů, kteří chápou, že je potřeba, aby se vzdělávání změnilo, protože se mění i jejich profesní život. Jsem přesvědčený, že dokážou být dobrými partnery a pozitivní změny ve škole vítají. Jen je potřeba s nimi komunikovat a aktivně se je snažit do dění ve škole zapojovat.
Ve školství působíte mnoho let. Co vás motivuje v této oblasti i přes některé zmíněné problémy zůstat?
Pro mě to je výzva. Pracuji se školami, které chtějí některé věci změnit, vnímám jejich aktivitu. Zároveň jsem lektor a setkávám se s různými profesními skupinami pedagogů. Znám tak celou řadu aktivních lidí, kteří na změnu vzdělávání nahlížejí způsobem, který odpovídá současným společenským a životním potřebám. Cítím tu zkrátka energii, kterou chci podpořit.
Mgr. Kateřina Lánská
/spolupracovnice projektu Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi/
Rozhovor vyšel v únorovém čísle časopisu Rodina a škola.
Centra podpory školám v oblasti společného vzdělávání fungují na všech krajských pracovištích NIDV v rámci projektu Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi. Poskytují bezplatné poradenství a konzultace k inkluzi pedagogům, rodičům i širší veřejnosti. Více informací včetně kontaktů na jednotlivá centra naleznete na webu: www.inkluzevpraxi.cz.
| Nenechávejte si materiál jen pro sebe! |
|
|
|
