Supervize je v českém vzdělávání relativně nový pojem. Za posledních 15 let ale stále více škol využívá tohoto nástroje podpory, ať už prostřednictvím práce neziskových organizací, nebo Národního institutu dalšího vzdělávání. V každém případě má své místo a našla si ho i v případě společného vzdělávání žáků, jak v rozhovoru dokládá Michal Vybíral, profesionál, jenž se supervizí ve školách zabývá. Pomáhá učitelům vyjasnit si jejich nejistotu a bezmoc vyplývající z dennodenních problémů jejich práce. Vysvětluje také, co od supervize neočekávat…
Supervizor ve třídě, to zní trochu jako auditor ve firmě. Mnoho učitelů to ale může pocitově zaměňovat spíše s návštěvou z finančního úřadu. Jak byste slovo supervize vlastně učitelům objasnil?
Ano, často si učitelé představují supervizora více jako kontrolora. To je však hluboký omyl.
Supervizor nemá primárně kontrolní funkci, i když může a má klást otázky, které se dotýkají etiky, cílů a standardů dané profese.
Supervizor je člověk, který není zaměstnancem školy, je tedy externí a co nejvíce nezávislý. To, co nabízí, je především podpora, bezpečný prostor pro zkoumání procesů a obsahů své práce, kde se můžete otevřeně ptát a zkoumat své emoce, potřeby, svou roli, kde můžete svobodně reflektovat. Je možno říci, že cílem dobré supervize je více reflektující, vědomější, kompetentnější a spokojenější pracovník, skupina, tým – dle toho, s kým supervize probíhá.
Dovolte mi následně upřesnit, co to znamená supervize. Supervize umožňuje zacílení především na tyto oblasti pracovního života:
- pojmenování, zvědomování a hledání řešení v různých oblastech profesionálního života – plánování, organizace, delegování, vyhodnocování,
- prozkoumání a zlepšení vztahů (s dětmi, spolupracovníky, rodiči dětí atp.),
- prožití a prozkoumání důvodů vašich úspěchů a radostí i neúspěchů a strastí,
- snižování emočního napětí a prevenci syndromu vyhoření,
- uvědomění si a řešení dlouhodobých problémů (tzv. „kostlivců ve skříni“).
Formy supervizní podpory
Supervize může probíhat v několika základních formách. Na začátku je vždy důležité si se všemi potenciálními účastníky vyjasnit, jakou formou bude supervize probíhat, za jakých pravidel a v jakém rozsahu, jak se budou domlouvat témata (více Hawkins, Shonet, s. 63–67). Základní formy supervize jsou:
- Z hlediska množství účastníků:
- individuální (pro učitele, ředitele/ku, případně zástupce/zástupkyni, výchovného poradce, metodika prevence…),
- skupinová (pro specifickou skupinu učitelů – např. pro začínající učitele, třídní učitele, širší tým vedení školy).
- Z hlediska obsahu:
- týmová – zaměřená na fungování určitého týmu a vztahy v něm,
- kazuistická (případová) – zaměřená na konkrétní případy, situace.
Z výše uvedeného vyplývá, že supervizor většinou nechodí do třídy (to je častěji doménou mentora), ale schází se supervidovaným či supervidovanými v domluveném čase a prostoru, který se buď nachází v prostorách školy (prázdná konzultační místnost, prázdná třída, kabinet…), nebo na pracovišti supervizora.
Supervize v českém školství není pravděpodobně nijak zásadně rozšířený prostředek dalšího rozvoje pedagogů. Pletu se?
Nepletete. Pokud je mi známo, první supervize se objevily v českém školství odhadem před 12, maximálně 15 lety. Např. organizace Step by step v letech 2006–2008 realizovala projekt ŘEKA (Řízení, Emoce, Kompetence, Ambice), jehož hlavní náplní byla konzultační podpora vedení škol, především možnost týmových a/nebo individuálních supervizí a koučování managementu školy. Do projektu vstoupilo odhadem 5–10 škol z celé ČR, jak veřejných, tak neveřejných. Vím, že již před touto dobou probíhaly supervize v rámci jiných projektů, a později se přidaly další subjekty, např. JOB (v letech 2011–2013), které školám supervize nabízely, a to už pro učitele, nejen pro vedení. Někdy v té době se začalo i ve školství o supervizích alespoň trochu vědět. Vím o školách, kde supervize probíhaly i po skončení těchto projektů, nebo jsou – už od samotného počátku – hrazené ze zdrojů škol. Zároveň mám zprávu od jednoho ředitele, že když se asi před 4 lety zeptal na poradě ředitelů, kdo již o supervizích aspoň slyšel, z asi šedesáti lidí zvedl ruku jeden. A nedělám si iluze, že je to dnes výrazně lepší. Co se však mění, je postoj MŠMT, které změnilo svůj původní odpor už jen ke slovu supervize, jež bylo vyškrtáváno z různých projektů a jakýchkoli dalších materiálů, ke vstřícnému postoji, který dokladuje skutečnost, že supervize (jako balíček 30 hodin týmové a individuální supervize) si mohou mateřské školy objednávat v rámci tzv. šablon. Proč však v rámci šablon nemohou realizovat supervize i základní školy, je mi záhadou… Je ale pravda, že NIDV nabídl loni možnost školám vyzkoušet si případové supervize, a mnoho desítek škol této možnosti využilo.
V kontextu České republiky je pak třeba říct, že v sociálních službách je supervize mnohem více etablována již mnoho (15 i více) let a v mnoha zařízeních je obvyklou formou podpory zaměstnanců.
Z definice supervize vyplývá, že by měla být vlastně zcela „teacher friendly“, měla by učitelům pomáhat. Co brání využívat ji ve větší míře?
Napadají mě čtyři základní momenty. Prvním je neznalost. Když o něčem nevím, nemohu to chtít. To platí jak pro učitele, tak především pro vedení škol, protože na nich záleží, jestli zavádění supervizí podpoří a zaplatí, či nikoli. Zadruhé, mohu vědět, co supervize je, ale zvítězí nedůvěra a obavy, jestli to „k něčemu bude“ a jestli to nemůže mít naopak v různých ohledech kontraproduktivní výsledky. Při supervizi se často otevírají oblasti a témata nepříjemná, ne-vědomá, vytěsňovaná, a i když se tato témata otevírají po dohodě s účastníky, je často tento proces náročný, vyžadující aktivní naslouchání, pojmenovávání, zvědomování, a je zcela závislý na ochotě přijímat za své prožívání a jednání plnou odpovědnost. Z předchozího vyplývá třetí překážka: supervize je podpůrný a rozvojový nástroj, postavený na partnerské, tzv. dospělé komunikaci se supervidovaným. Například z hlediska modelu transakční analýzy, která se dívá na komunikaci z pohledu tří možných základních postojů: Mohu komunikovat tzv. jako rodič, tedy z nadřazené pozice, jako dítě, tedy spíše z pozice podřízené, nebo jako dospělý, tedy z pozice rovnovážné. A školství jako systém je hodně hierarchický, často stále postavený na kontrole, vyhledávání chyb a jejich případném trestání. V tomto prostředí, na rozdíl např. od sociálních služeb realizovaných nestátními organizacemi, se nemůže supervizi dařit. A čtvrtým problémem jsou finance. Kvalitní supervize je většinou dlouhodobější, systematická, realizovaná se supervizory, kteří mají mnohaleté zkušenosti ve svých oborech a nadstavbové vzdělání (buď prostřednictvím dlouholetých výcviků, nebo studiem na katedře supervize a řízení FHS), a to není levné.
Jak souvisí supervize a společné vzdělávání?
Myslím, že spolu mohou souviset zcela zásadně. Větší počet dětí, které mají různé potřeby a potřebují různé způsoby komunikace i individuálně vytvářené metody a postupy učitelské práce, kladou na učitele i celý systém školy zvýšené nároky. A supervize může pomoci učitelům lépe zvládat tyto zvýšené nároky učitelské profese. Zároveň týmová supervize mimo jiné „učí“ učitele, jak pracovat se svými různými přístupy, prioritami, postoji, hodnotami. V neposlední řadě si díky supervizi mohou účastníci „ulevit“, mohou pochopit a zpracovat své emoce, pocity nejistoty až bezmoci, a mohou získat jiný náhled na své žáky, své vztahování k nim i na metody a postupy své učitelské práce. Mohou také reflektovat, jaké přístupy a metody jsou efektivnější než jiné a proč, a díky tomu mohou jinak a cíleněji plánovat. A díky tomuto náhledu může učitel ovlivňovat a měnit jak své prožívání, tak svůj přistup a používané výukové metody.
Máte nějaké konkrétní příklady toho, jak supervize pomohla učitelům zvládat nároky společného vzdělávání?
Z poslední doby mě napadá: Zkušenost začínajících učitelů z jedné velké školy, kteří se účastnili skupinových supervizí, a díky otevřené supervizní práci dokázali zpracovat své nejistoty, obavy, zmatky. Dovolím si citovat ze závěrečného dotazníku:
„Supervize mě vždy velmi uklidnila a přiměla přemýšlet nad různými aktivitami a postupy řešení problémů atd. Několik jsem jich s dětmi vyzkoušela.“
Nebo:
„Častěji jsem se zamýšlela nad svým vlivem na děti a hodnotila zpětně svůj způsob výuky. Snažila jsem se více porozumět chlapcům a dát jim prostor pro vybití jejich energie. A taky mi to pomohlo lépe organizovat výuku a řešit konflikty se žáky“.
V jedné základní soukromé škole často učitelé při týmové a kazuistické práci řeší problematické chování konkrétních žáků, především na druhém stupni. Často zpracovávanými tématy jsou moc a bezmoc (jak z hlediska učitelů, tak z hlediska žáků, boj o moc, důslednost či nedůslednost, pravidla a zacházení s nimi, a to vše ve spojení s pocity s různě silnými nejistotami. Supervize jim pomohla pochopit některé možné skryté potřeby a motivy těchto žáků, ale i učitelů samotných, a pomáhala jim díky tomu hledat jiné, klidnější, efektivnější způsoby komunikace s těmito žáky. A zároveň pomáhala hledat a vytvářet celoškolní pravidla a postupy. Nemohu říct, že supervize pomohly k dosažení ideálního stavu, ale díky práci učitelů při těchto supervizích se plno „věcí“ vyjasnilo, pročistilo, pojmenovalo.
A poslední příklad z individuální učitelské supervize: Účastnice porozuměla zdrojům svých negativních pocitů a naštvanosti, které prožívala ve vztahu s jedním žákem, dosáhla většího porozumění jejich vztahové dynamice, což jí pomohlo k efektivnější komunikaci a celkové změně vztahu směrem k její větší spokojenosti.
Co by si naopak učitelé od supervize slibovat neměli?
Když stručně shrnu základní oblasti, se kterými se supervize (někdy) potkává, ale které by neměla překračovat:
Neměli by čekat přednášku, vzdělávací seminář ani workshop. Supervizor je odpovědný za moderování a společný „rozbor“ témat a otázek, supervidovaný za jejich „přinášení“. Dále by neměli očekávat psychoterapii.
Supervize se může dotýkat i osobních témat, ale vždy v souvislosti s prací, nemůže tedy řešit např. vztahové problémy mimo pracovní kontext. V neposlední řadě nemohou učitelé čekat od supervizora řídící a manažerské kroky. Někdy by si účastníci přáli, aby supervizor pomohl dosáhnout nějakých změn, které závisejí na vedení školy. To však není v kompetenci supervizora. A nakonec není supervize ani mentoring a koučování, i když s těmito oblastmi profesionální podpory má supervize hodně styčných bodů. Velmi zjednodušeně lze říci, že koučování i mentoring se více soustředí na rozvoj a cíle v oblasti konkrétních dovedností, zatímco supervize se více soustředí na celkové (sebe)prožívání, pochopení a postoje supervidovaného. A také se to může lišit formou – koučink je převážně individuální, málokdy týmový.
Čistě prakticky, budu-li učitel a budu mít o supervizi zájem, co pro to mohu udělat? Jaké jsou možnosti, jichž mohou školy využívat?
Máte v zásadě několik možností:
- Oslovíte konkrétního supervizora. Buď někoho znáte, nebo na něj dostanete doporučení od jiného učitele, sociálních pracovníků atp., což je velmi častý způsob.
- Můžete supervizora vyhledat v seznamech některých supervizních organizací, konkrétně Českého institutu pro supervizi ČIS, Remédia, Českomoravského institutu pro supervizi a koučing atd.
- Dále můžete oslovit vzdělávací organizace, které se supervizory spolupracují. Konkrétně mohu doporučit např. Step by step ČR, Job, ale jsou jistě i další.
- A také můžete poslat žádost přímo do ČISu, aby ji rozeslali všem svým členům. Tuto službu ČIS dělá a mnoha institucím se díky tomu podaří supervizora najít.
- A můžete též zkusit oslovit NIDV, který loni realizoval již zmíněnou možnost „ochutnávek“ supervizí, a má – doufám – seznam supervizorů, s nimiž spolupracoval.
V každém případě hledáte, vyjednáváte, případně získáváte další kontakty a opět vyjednáváte. Často to není snadný proces. Ale pokud se vše podaří a supervize začne, může být velmi přínosná a užitečná!
Michal Vybíral
Původně jsem pracoval jako učitel 1. stupně, dále jsem učil na základní umělecké škole a v dětském diagnostickém ústavu dramatickou výchovu. Posledních 10 let pracuji jako psychoterapeut, supervizor a lektor v oblasti zvládání konfliktů a práce s agresí. Dále pracuji v LOMu (Lize otevřených mužů, www.ilom.cz), především jako lektor rozvojových skupin pro muže, otce a syny, a vzdělávacích workshopů zaměřených na proaktivní práci s agresí dětí, především kluků. Žiji v Plzni, mám jednu ženu a tři děti. Ve volném čase se věnuji moderování i vystupování ve slam poetry.
Kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..
| Nenechávejte si materiál jen pro sebe! |
|
|
|
