|
Vstřícnost, ochota se neustále vzdělávat a přizpůsobovat se novým situacím – těmito slovy je možné charakterizovat pedagogický přístup Hany Kovářové, učitelky prvního stupně Základní školy Regionu Karlovarský venkov. Její mnohaletá praxe zahrnuje zkušenosti s integrací dětí se smyslovým i mentálním postižením a jejím výsledkem je přesvědčení, že společné vzdělávání si zasluhuje všestrannou podporu.
Hana Kovářová zdůrazňuje, že pro úspěch společného vzdělávání je zásadní úzký kontakt s rodiči všech dětí a péče o to, aby žáci dobře rozuměli tomu, co se ve třídě děje a proč. Ze své praxe vzpomíná například na chlapce Aleše a Péťu, kteří trpěli poruchou sluchu:
„Nejprve jsme pro ně museli zajistit vhodné prostředí, jehož úprava zahrnovala položení koberce nebo umístění plat od vajec místo nástěnky, jimiž jsme místnost odhlučnili. Protože uměli výborně odezírat, seděli chlapci ve třídě tak, aby vždy viděli na učitele, který věděl, že se při výkladu nemá ke třídě obracet zády,“ popisuje Hana Kovářová změny ve třídě. „Pozoruhodné bylo dorozumívání Aleše a Péti s ostatními dětmi – spolužáci brzy pochopili, že když se s nimi chtějí bavit, musejí se k nim otočit čelem a zřetelně vyslovovat. Jejich vztahy se brzy upevnily natolik, že se chlapci stali plnohodnotnými členy kolektivu. Jejich matka, v té době také neslyšící – později podstoupila úspěšnou operaci – se školou velmi úzce spolupracovala. Jeden rok ve třídě působila jako asistentka pedagoga, do školy docházela denně a zdarma,“ dodává paní učitelka Kovářová.
Nejsilnější stopu v pedagogické kariéře Hany Kovářové zanechal chlapec jménem Kryštof, který trpěl poruchou autistického spektra tzv. Aspergerovým syndromem.
„Hlavním problémem těchto dětí je socializace. Špatně – anebo zvláštním způsobem navazují kontakt s ostatními. S jeho matkou jsem se proto spojila už před prázdninami, abych o svém budoucím žáčkovi získala co nejvíc informací, a přes prázdniny si nastudovala dostupnou literaturu. V praxi však bylo všechno trochu jinak,“
vzpomíná Hana Kovářová na situaci, v níž se musela spoléhat hlavně na svůj úsudek.
„V té době jsem k sobě neměla asistenta a v odborných záležitostech jsem se mohla obracet jen na Speciální pedagogické centrum. Kryštof zpočátku ve snaze navázat kontakt se svými spolužáky ostatním dětem ubližoval a já čelila stížnostem jejich rodičů. Proto jsme s Kryštofovou matkou svolaly mimořádné třídní schůzky, na nichž jim jeho maminka otevřeně vysvětlila, co synovo chování znamená a jaké má příčiny. Získala si jejich důvěru,“
popisuje Hana Kovářová první kroky ke zvládnutí situace. Hlavní část práce, která spočívala ve schopnosti usměrnit Kryštofovy projevy a pojetí mezilidských vztahů, ji však teprve čekala.
S Kryštofovou matkou se Hana Kovářová vídala prakticky denně. Podařilo se jí nastavit mu pevný režim, vybudovat pro něj soubor pravidel i nonverbálních signálů, jež mu usnadňovaly orientaci ve vyučování i společenském prostředí třídy. Ostatním dětem pečlivě vysvětlovala, co jeho projevy znamenají, jak se k nim mají stavět, v čem mu mohou pomoci a kdy se vůči němu mají vymezit.
„Kryštofovy vztahy s dětmi časem doznaly obrovského obratu. Od situace, kdy ostatní strhával ke svým nápadům a narušoval průběh výuky, jsme se pečlivým vysvětlováním dostali do stavu, kdy se děti naučily jeho projevy chápat a samy od sebe mu pomáhaly. Dovedly mu říct, že se jim jeho chování nelíbí, anebo mu projevit náklonnost tak, aby to pochopil. Nakonec cítily velikou hrdost na jeho pokroky a byly ochotné jej za každých okolností bránit,“ uzavírá Hana Kovářová.
|
|
