Jak pracovat s dětmi s poruchami chování? To je jedno z velkých témat spojených se společným vzděláváním. Poruchy chování jsou obtížně diagnostikovatelné a pro učitele často představují emocionální zátěž spojenou s častými konfliktními situacemi, do kterých se žák nebo žákyně, ať už ve vztahu k učiteli, nebo k ostatním spolužákům, dostává.
Poruchy chování nezřídka souvisejí s emocionální deprivací dítěte, někdy mohou mít původ fyziologický, zapříčiněný drobným poškozením mozku v prenatálním nebo perinatálním období. V takovém případě se jedná o specifické vývojové poruchy chování.
Projevy poruch chování mohou být zaměňovány se symptomy, se kterými se setkáváme u dětí s ADHD, jako jsou nesoustředěnost, emoční nestabilita, vznětlivost, agresivní reakce. Vyžadují ovšem jiný přístup.
Role rodiny a role školy
Učitelé si často stěžují, pokud jde o poruchy chování, na nevychovanost dnešních dětí. Jak vysvětlil na lednovém semináři APIV B v Pardubicích lektor Jan Mazák, je třeba rozlišovat, zda jde o „pouhou“ nevychovanost, nebo je problematické chování žáka či žákyně způsobeno hlubšími problémy. Ty mohou souviset s ranými traumaty, nedostatkem lásky, komplikovanými rodinnými vztahy, násilím v rodině nebo například bezhraniční výchovou, která neposkytuje dítěti pocit bezpečí.
Ať už problémy s chováním dítěte mají jednu nebo více příčin, a porozumění jim je důležité, pro další osobnostní rozvoj dítěte je podstatné, jak se k situaci dospělí v jeho okolí postaví. Základní fakt, který je třeba si uvědomit, je, že zásadně neplatí ono dichotomické rozdělení, které praví, že rodina vychovává a škola vzdělává. Z praxe se naopak potvrzuje, že školy, kterým se daří čelit výchovným problémům a budovat přátelské klima, chápou vzdělávání jako výchovně vzdělávací proces, na kterém je třeba v ideálním případě spolupracovat i s rodinou.
Rodiče mohou učitelům velmi pomoci v diagnostice dítěte. Chová se dítě doma stejně jako ve škole? Jaké má podmínky k učení? Kdy se problémy v jeho chování objevily a jaký to má průběh? Prošlo si v minulosti nějakými náročnými situacemi, které mohly jeho další chování ovlivnit?
Snaha o spolupráci s rodiči je naprosto klíčová, přestože to může být někdy komplikované. Dobrým pravidlem při komunikaci s rodiči o problémech v chování dítěte je nesdělovat autoritativní „pravdy o dítěti“. Ty totiž z pohledu rodiče nejsou neutrální informací. Obvykle budou mít z pochopitelných důvodů tendenci takové sdělení číst jako své selhání, neboť se to dotýká jejich výchovných kompetencí. Rodiče přijmou kritiku teprve tehdy, mají-li důvěru v to, že to učitel s dítětem myslí dobře.
Nastavte si ve třídě pravidla
Začněme příkladem:
Ve čtvrté třídě probíhala hodina českého jazyka. Žáci vypracovávali mluvnické cvičení a jeden šel vždy k tabuli, aby na ni napsal správnou odpověď. Když se střídali u tabule dva chlapci, o nichž se vědělo, že se nemají v lásce, ten silnější toho slabšího kopl tak, že se druhý chlapec rozplakal. Třídní učitelka na situaci okamžitě reagovala tím, že ukončila práci na cvičení, svolala žáky na koberec, kde se všichni pohodlně usadili tak, aby na sebe viděli, a společně s nimi hovořila o tom, co se právě stalo. Žáci vyjadřovali názory, zda jim chování připadalo přiměřené, jestli je to něco, co si přejí, aby se ve třídě dělo, jak to budou řešit. Společná diskuse stačila k tomu, aby se něco podobného v budoucnu neopakovalo. Když třídní učitelka hovořila o situaci s kolegy, sama komentovala, že v okamžiku, kdy jeden chlapec druhého napadl, nemělo smysl pokračovat ve výuce. Stejně by se na práci nikdo nesoustředil, ona by musela jednoho chlapce sankcionovat a druhého utěšovat. Výuka by vyšla vniveč a je otázkou, zda by vypracované cvičení z českého jazyka žáky něco naučilo.
Převzato z: Problémy s chováním ve škole – jak na ně (Individuální výchovný plán), autoři: V. Mertin, L. Krejčová a kolektiv, Wolters Kluwer, 2013, s. 51
Velkým rizikem je, pokud máte ve třídním kolektivu dítě s poruchou chování projevující se agresivně, že se normy celého kolektivu budou modelovat podle něj. Z uvedeného příkladu je patrné, že část práce na usměrnění chování chlapce převzali sami jeho spolužáci, a tím pedagožce značně pomohli. Je třeba pochopit, že nejde pouze o to krotit individuální projevy agresivního chování, ale pracovat s dynamikou celého kolektivu, který pak může být pro pedagoga oporou.
Vlastní stanovení pravidel by v ideálním případě mělo předcházet jakémukoli potenciálnímu konfliktu. Jde o aktivitu, kterou lze naplánovat hned v prvním týdnu školního roku. Součinnost dětí je v tomto případě klíčová, pokud se mají s pravidly chování ve třídě skutečně identifikovat. Pravidel nemusí být mnoho. Důležité je, aby je žáci vnímali jako spravedlivá. Vyhněte se používání tradičních metod trestání, ty se ve výzkumech neobjevují mezi nejefektivnějšími a rozvoj dítěte podporujícími metodami.
Nechte je zpracovat seznam pravidel (max. 10) na velký papír a umístěte je ve třídě na viditelném místě. Pravidla je možné v průběhu roku podle potřeby upravovat a upřesňovat, pokud si to situace vyžádá. Pravidla samozřejmě musí dodržovat i sám učitel. Stanovte společně zároveň jasný systém sankcí, které budou následovat po jejich překročení.
Specifikace projevů poruch chování
Poruchy chování se projevují asi u 10 až 15 % dětí školního věku, výrazně častěji u chlapců. Jak již bylo řečeno, jejich diagnostika je problematická. Jejich projevy se mohou objevit v sociální interakci, ve vztahu k sobě samému nebo ve vztahu k věcem a při zacházení s nimi.
Projevují se třemi základními znaky:
- chování nerespektující sociální normy,
- neschopnost udržovat přijatelné sociální vztahy,
- agresivita coby rys osobnosti nebo chování.
Nejčastěji se při jejich identifikaci vychází z dělení poruch chování v klasifikačním systému dle Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize, kde jsou definovány jako: „Opakující se a trvalý (déle než 6 měsíců trvající) obraz disociálního, agresivního a vzdorovitého chování. Je-li takové chování u daného žáka extrémní, porušuje sociální očekávání přiměřené věku a je závažnější než obyčejná dětská nezbednost nebo rebelantství v adolescenci. Ojedinělé disociální nebo kriminální činy nejsou samy o sobě důvodem pro tuto diagnózu, která vyžaduje, aby charakter takového chování byl trvalý.“
Podle projevů chování jsou poruchy diferencovány:
- F 91.0 porucha chování ve vztahu k rodině (porucha chování se dotýká výlučně interakcí mezi jejími jednotlivými členy)
- F 91.1 nesocializovaná porucha chování (dítě má narušené vztahy ke svým vrstevníkům, a to rozsáhlým způsobem)
- F 91.2 socializovaná porucha chování (dítě je dobře zapojeno do odpovídající skupiny vrstevníků)
- F 91.3 porucha opozičního vzdoru (neposlušné, vzdorovité chování, ale bez vážnějších agresivních skutků)
- F 91.8 jiné poruchy chování
- F 91.9 porucha chování nespecifikovaná
Zásady pedagogické intervence:
- pravidelný režim
- stanovení hranic
- klidné, ale důsledné výchovné vedení
- stejné nároky všech lidí účastnících se výchovy dítěte
- dítě by se mělo naučit hospodařit s časem, pravidelné povinnosti mu znázorňovat pomocí obrázků (obrázkové hodiny – odebírat, co je hotovo)
- při učení ve škole i doma je vhodné, aby dítě mělo kolem sebe co nejméně podnětů
- velikost a uspořádání třídy – ve velké třídě se ještě zhoršuje možnost porozumění tomu, co říká učitel; dítěti vybereme souseda, který nereaguje negativně, měli bychom přesadit minimálně 3 děti, aby se pozornost třídy nesoustředila jen na ono dítě; není vůbec „od věci“, pokud máme ve třídě místo, kde se dítě může uklidnit, schovat (domek z krabic, stan apod.)
- v rámci vyučovací hodiny je vhodné dítěti umožnit pohybové uvolnění běžnými prostředky – rozdávání sešitů, mazání tabule, cílené zařazení pohybu do vyučování
- při poruše exekutivních funkcí učíme dítě jednoduchému plánování a řešení situací pomocí představivosti, vysvětlováním výhod a nevýhod různých způsobů řešení (vhodné jsou i společenské hry – dáma či „Člověče, nezlob se“ apod.)
- u emočních problémů je podle charakteru obtíží (úzkostnost, depresivita, impulzivita, labilita) vhodné s dítětem přehodnotit situaci tak, aby se zkusilo zastavit, rozmyslet a říci, jak by reagovalo (vyprávění pohádek, příběhů, filmů, loutky apod.)
- vytrvalost procvičujeme např. postupným pověřováním dítěte drobnými úkoly, které bude mít pravidelně na starost a bude za ně nést odpovědnost
- při obtížích ve vztazích zkoušíme pro dítě najít vhodnou zájmovou skupinu; vhodnější než terapie se jeví přirozená, ale nikoliv terapeutická skupina
- při obtížích s motorikou je vhodné najít takové pohybové aktivity, které by nebyly zaměřeny na výkon
- u jemné motoriky jsou vhodná klasická uvolňovací cvičení, práce s hlínou i některé další techniky
- zvýraznění všech metod vedoucích ke zpevnění žádoucích prvků chování u žáka; zvýšená míra tolerance vůči vnějším projevům chování zapříčiněným poruchou
- rozvíjení sociálních a komunikačních dovedností ve vztahu k dospělým i dětem
- volnočasové aktivity jako prevence rizikového chování (Michalová, 2007).
Pro dlouhodobou práci s dítětem s poruchou chování je vhodné stanovit individuální výchovný plán. Takové dítě by mělo mít ve škole svého pedagogického garanta, který s ním bude schopen navázat vztah. Není vhodné pro tuto roli vybrat člověka, který vůči dítěti pro jeho chování pociťuje despekt či agresi. Součástí výchovného plánu jsou individuální schůzky, v rámci nichž může pedagog hovořit s dítětem o situacích ve škole, o tom, jak je prožívá, a dalším vývoji.
Pro psychohygienu učitele, který má ve třídě dítě s poruchou chování, se hodí zejména balintovská skupina, v rámci níž lze probrat situaci dítěte s kolegy a zároveň minimalizovat emocionální zátěž a stereotypní myšlenky s dítětem a projevy jeho chování spojenými.
Další zdroje:
https://www.pdf.upol.cz/fileadmin/userdata/PdF/VaV/2017/odborne_seminare/problemy_v_chovani_zaku.pdf
http://www.speczs.cz/informace/poruchy-chovani
https://is.muni.cz/th/kdmm8/Bakalarska_prace.pdf
http://katalogpo.upol.cz/socialni-znevyhodneni/intervence/4-3-8-zvladani-narocneho-chovani/
| Nenechávejte si materiál jen pro sebe! |
|
|
|
